Autor článku: Veroo*

V pátek 16. července se na tři týdny stěny Galerie Mainerová zazelenaly větrem rozkolíbanými stébly trávy, na nichž na jedné straně spočíval zrak uhrančivé Madony prérie a na druhé uhelně černá křídla Padlého anděla. To byly tři hlavní motivy letošní výstavy hyperrealistického malíře Miloše Englbertha, nazvané Trávení, které odkazovalo nejen k vyobrazeným stéblům, ale i k chvílím, jež autor nad svým dílem trávil. Význam názvu mi autor osvětlil během našeho rozhovoru, k němuž jsme se sešli přímo mezi obrazy, a z mých pár předem připravených otázek k vystavovanému cyklu se vyvinulo více než hodinové povídání nejen o padlých andělech, indiánech a energii ukryté v trávě, ale i o vnímání umění, nenahraditelnosti malovaných obrazů a současné situaci na výtvarné scéně.

Jak byste výstavu Trávení uvedl?

Trávení je hra s pojmem, která jednak znamená, že jsem nad těmi obrazy trávil hodně času, a taky je všechny spojuje motiv trávy. Normálně se věnuju spíš figurální tvorbě, ale protože jsem na to tentokrát neměl tolik času, rozhodl jsem se uplatnit hlavně motiv trávy, která obvykle tvoří jen pozadí, a nechat ho vyznít. Je to tedy vlastně taková konfrontace abstraktní struktury s figurami, přičemž hlavní důraz je na abstraktní struktuře. A trávení je zároveň proces, jehož výsledkem je vždycky buď nějaká s*ačka, nebo naopak něco skvělého.

A kde jste trávil čas při práci na Trávení?

Většinou v ateliéru. Nejsem příliš schopen tvořit v plenéru. Tam jen nasávám dojmy a ty si potom zpracovávám v ateliéru.

V katalogu vaší umělecké skupiny Rastrart mě upoutal obraz Indiánka z roku 2006, kde je také na pozadí tráva. Takže tento motiv u vás není nový?

Není, tahle výstava je akorát specifická v tom, že se na ní objevují struktury trávy samostatně. Motiv trávy jsem objevil už v roce 1999 a ten prvotní impuls, proč jsem začal malovat figury ležící v trávě, byli prerafaeliti a bratrstvo z 19. století, které se zaměřovalo na naturalistické zobrazování přírody a pro které bylo zásadní mluvit pravdu, co se týče malby. V té době to byla taková zvláštní revolta. Dnes nám to nijak zvlášť přelomové nepřijde, ale na jejich současníky to působilo převratně, protože až tak do roku 1850 byl obraz krajiny, kde se neobjevilo nic živého, považován za studii, a ne za plnohodnotné dílo. A navíc se veškerá malba v 19. století vytvářela výhradně v ateliéru. Tenhle pohled zvrátili až impresionisti, kteří jako první malovali v plenéru. Ne vždycky a všechno, nicméně tyhle principy opravdovosti, které považovali za důležité, byly dovedeny do jejich osobitého stylu. Je to vlastně naturalismus, ale vždycky má nějaký podtext. A tím se liší od moderních hyperrealistů, kteří neřeší ani tak obsah obrazu jako jeho formu. Ti jsou zaujatí hrou motivů a je vlastně jedno, co malují, ale poselství obrazu není v tom zobrazovaném, jejich forma zobrazování je taková trošku povrchní. To je zkrátka produkt moderní doby.

Jako třeba pop art?

Pop art taky, ale spíš americký hyperrealismus, což je hodně naturalistické, až banální zobrazování věcí. Já jsem ve své tvorbě některými lidmi často přirovnáván k hyperrealistům, ale já sám jsem se nikdy za hyperrealistu nepovažoval. Vždycky se snažím mít nějakou svoji osobní vizi a myšlenku, která je pro mě důležitá. A to samotné zobrazování je potom taková vějička pro diváka, aby se tím vůbec zabýval.

Při pohledu na obraz Madona Prérie, kde v popředí stojí smyslná indiánka oděná do koženého hávu a za ní se tiše rozprostírá osamělá prérie, nebo na obraz Svítání nad propastí, kterému dominuje postava dívky sedící v pralese na větvi přes propast, mě napadá spíše označení magický realismus.

No, ten už má ale svůj okruh malířů. Tenhle směr se vyvíjel hlavně ve Vídni, kde vznikla takzvaná Vídeňská škola, ale ta vycházela hlavně ze surrealismu. Nebyl to přímo surrealismus, ale byla to jakási pohádka, která v sobě měla zároveň něco naturalistického. A magický realismus se potom samozřejmě přetavil v jiné formy malování, ale nic tak kompaktního jako Vídeňská škola už potom nikdy nevzniklo, vždycky to už byli jenom solitérní jedinci různě po světě. Nebyl to ale klasický surrealismus. Ten vychází z naprostého chaosu, vytvářeného v podvědomí a následně transformovaného do zvláštních obrazů, které se nedají zachytit fotograficky – je to hodně otázka imaginace. Jejich poselství bylo poselství chaosu a zdánlivé myšlenkové anarchie a různých podtextů, kdežto magický realismus se víc soustředil na poezii, kouzlo a pohádkovost. Nebyl tak teoreticky zakotvený jako surrealismus, který byl hodně levicový, vycházel z politické situace a byl reakcí na 1. světovou válku a „buržoazní“ společnost a její představitele, kteří zavedli Evropu do krize. A na to umělci odpovídali negací stávajících myšlenkových proudů, které byly poplatné buržoazii.      

Když už jsem zmínila obraz Madona prérie, všimla jsem si, že i na svých starších obrazech jste maloval indiány, a na vašem profilu na stránkách malovanikresleni.cz jsem se dočetla, že vaším největším dětským snem bylo stát se indiánem. Čím vás indiáni tak fascinují?

Líbí se mi hlavně prérijní indiáni, kteří tvořili hodně demokratickou společnost a žili uprostřed přírody. Jako dítě jsem jezdil na tábor do teepee, kde jsme si vytvářeli indiánské oblečky a podobně. Hrozně mě to fascinovalo a zjistil jsem, že je to strašně zajímavá kultura. Hlavně estetická stránka jejich uměleckých předmětů, které používali k denní potřebě. A později jsem objevil malíře 19. století, kteří malovali indiáni. V té době tu byl pořád romantismus a oni vyráželi do Severní Ameriky, kde v duchu romantismu malovali indiáni. To mě hodně inspirovalo umělecky a teď ve své tvorbě hodně směřuju ke stylizaci 19. století. Tahle etapa, nazývaná akademismus 19. století, byla v dějinách umění úplně poplivaná, protože to podle kritiků  byla cesta zpátky. Nicméně od něj se odrazila veškerá moderní malba. A kousek akademismu jsem v sobě objevil i já. Myslím si, že na naší výtvarné scéně trochu chybí něco, kde by se uplatňovaly klasické postupy a zároveň by to mělo současný obsah.

Souvisí uplatňování klasických postupů, řekněme, s ovládáním malířského řemesla? Spousta současných malířů maluje jen na základě imaginace, jejímž výsledkem jsou abstraktní obrazy bez realistické perspektivy.

V dnešní době jsme bombardováni médii, útočí na nás televize, billboardy, fotografie,… Svět  dneska pochopil, že vizuální informace mají daleko větší razanci, a podle toho to tady vypadá, například v reklamě. Všude vídáme fotografie nebo elektronický obraz, všechno je to realistické. Obklopuje nás to a je to něco, na co jsme zvyklí. Je to způsob, jak se dneska komunikuje. A já vycházím z předpokladu, že dnešní člověk má senzibilitu nastavenou tímhle směrem. Nemluvím o estétech nebo uměleckých kriticích, ale o takzvaných obyčejných lidech. Ti mají nastavený vstup na realistický obraz, jaký jsou zvyklí kolem sebe vnímat. Dalo by se namítnout, proč tedy nefotím, ale obraz působí úplně jinak než fotka. Má vždycky ten rastr, jak napovídá i název naší skupiny. Obraz může v tomhle směru jít ještě dál, může poskytovat haptické prostorové vjemy, například co se týče struktur. Tráva na obrazu má lesk a kůže hrubou strukturu, je to jiná kvalita, trochu víc 3D. A mnoho fotografií, pokud jsou v digitální formě, kvůli tomu zanikne, zatímco obrazy jsou schopny si to uchovat po spoustu let.

Při pohledu na vaše obrazy jsem si kromě věrného zachycení struktury materiálu všimla i velmi živého výrazu postav. Obě velké figury, které se na vaší výstavě objevují, to je Madona prérie a Padlý anděl, mají uhrančivý, až naléhavý pohled. Měl jste při jejich malování na mysli nějaké konkrétní sdělení, které by měly divákovi předat?

Ani ne, ale obraz Padlý anděl vychází z mýtu o Luciferovi, což byl nejhezčí anděl. Je to androgenní postava – andělé jsou údajně bezpohlavní bytosti – a on leží na zemi a dívá se vzhůru, kde je Bůh. Jeho pohled by měla být taková hra, kdy říká Bohu, že mu to spočítá. Ten výraz si každý může interpretovat sám, ale určitě je nositelem nějakého postoje. A u té indiánky jsem chtěl vytvořit takovou melancholickou náladu.

Padlý anděl

Spíš bych řekla, že má svůdný pohled. Zajímavé ovšem je, že když jsem si ten obraz vyfotila a prohlížela jsem si ho doma, tak se jakákoliv sdělení z jejího pohledu vytratila.

Zajímavé! V dnešní době se ale stala paradoxní věc. V 90. letech jsem se zúčastnil v Rudolfinu výstavy Poslední obraz a kurátorka si hrála s hypotézou, která byla opravdu tenkrát nadnesená, že po roce 2000 se přestane úplně malovat a budou se dělat jenom různé koncepty, dokonce ani nebudou potřeba žádné materiály a bude stačit, když se to umění napíše. Tahle hypotéza vychází z avantgardy, která hlásala, že se umění vyvíjí a že v malbě už je všechno vytvořené, přežité a nic se nedá vymyslet. Ale nikdo si nepřipustil, že digitální obraz, který se dá libovolněkrát namnožit, ztrácí svou hodnotu. Protože co je potom originál? Trh s uměním kvete, za obrazy se platí milionové položky a v umělecké sféře se obrazy s příchodem digitalizace hrozně zhodnotily. Ručně malovaný obraz v dnešní době přežil i díky tomu, že oproti digitálním informacím má svou autentičnost. Jsme svědky toho, jak se v Saudské Arábii vytvářejí kopie Louvru a skupují se originály, protože to má komerční potenciál. Lidi se chtějí dívat na ručně malovaný obrazy, nestačí jim si ho vytisknout.

Napadá mě jedna paralela, a sice s hudbou. Vím o vás, že hrajete v kapele. Myslíte, že se dá současná situace v umění přirovnat k živým koncertům a nahrávkám?

To jste možná vystihla úplně přesně, že i v hudbě nastal stejný problém. Jakmile se začaly pálit cédéčka, muzikanti a potažmo nahrávací společnosti začaly přicházet o peníze. Takže i staří harcovníci jako Rolling Stones nebo Madona se museli zvednout ze svých polstrovaných trůnů a vyrazit zase na turné. No a vydělává jim to ohromné peníze! Celková digitalizace si tak trošku podřezala větev tím, jak se stala dostupnou.

To je komerční hledisko. Ale podle mě posluchačovi chyběl bezprostřední zážitek z hudby, což se možná děje i u diváků, kteří navštěvují galerie. Kontakt s originálním obrazem je mnohem intimnější.

Já myslím, že umění se ocitlo ve fázi, kdy se skutečné Umění stalo exkluzivní záležitostí pro úzkou skupinu lidí a už to není masová věc, protože pole masovosti obsadila média. Alespoň se v něm už neodehrává gros kultury. To je tak trošku problém, ale umění taky funguje na tržních principech. A to, co může nabídnout, je právě ten autentický zážitek. Dnešní publikum není ochotné platit za něco, co si může zadarmo stáhnout nebo vidět v televizi. Hollywood a hudební nosiče s tím mají velký problém a musejí natáhnout lidi na autentický zážitek. Vidět film v kině na velikém plátně s perfektním zvukem a podobně. A umělci zase musejí udělat nějaký mediální humbuk a dostat lidi na výstavu, která jim přinese úplně jiný, bezprostřední pocit. Každý si uvědomuje, že informace, která se k němu dostane, je určitým způsobem zkreslená, protože musela urazit nějakou vzdálenost, ale pokud člověk zažije něco na vlastní kůži, tak je to nenahraditelné. A celý tenhle problém se odvíjí od toho, že kolem nás je spousta informací, které mají různou hodnotu. Pokud chce tedy někdo vydělávat na svojí informaci, musí ostatní přesvědčit, že ta jeho informace je jedinečná a neopakovatelná. A tak výtvarní umělci, pokud se tedy chtějí uživit, si musejí najít svou klientelu, která autentický zážitek z umění ocení, protože výtvarné umění v pravém slova smyslu se nedá dělat masově, to by potom ztratilo váhu. Andy Warhol to sice vyřešil po svém, ale říká se, že cena jeho sítotisků je uměle vytvořená. Jsou jich statisíce, jsou uzavřené v trezorech a kdyby se vypustily na trh, úplně by ho zaplavily.

Říkáte, že skutečné Umění je exkluzivní záležitostí pro úzkou skupinu lidí. Velkou část klientely však tvoří Rusové – co si o jejich zájmu o umění myslíte?

Málo se ví, že jedna z největších impresionistických sbírek je v Rusku v Ermitáži, která je srovnatelná s tím, co mají ve Francii. Umění v Rusku má dlouhou tradici a ruské umění má vysokou úroveň. Je jasné, že v dnešní době hraje velkou roli skupina „nových Rusů“, jejichž filozofií je, že když přijdou na veletrh, neptají se po tom, co se jim líbí, ale po tom, co je nejdražší, a to si koupí. Na trhu s uměleckými díly je jedno pravidlo: umělecké dílo neztrácí svou hodnotu, naopak jeho hodnota časem roste.

Věříte tomu, že tento trend bude pořád stejný?

Oni už v tom mají tolik peněz a je na to nabaleno tolik lidí, že to udržují za každou cenu, i za cenu mediálních bouří apod., takže se to zkrátka nemůže zhroutit. Já svým způsobem Rusy chápu, že to kupují, ale otázka je, jestli jsou schopni rozpoznat kvalitu. Když má někdo peníze, tak si myslí, že má i vkus, ale kolikrát to nemusí být pravda. Pokud ale někdo dává peníze do umění, většinou to bere tak, že si to může dovolit, je to pro něj exkluzivní věc. A na to konto se platí tak obrovské sumy.

Už jsme zmiňovali hudbu. Snažíte se nějak skloubit svou hudební a výtvarnou tvorbu?

Asi ne, ale je to dáno tím, že hraju se skupinou lidí, kteří poslouchají úplně jinou hudbu než já, a tak se spíš snažím najít průsečík našich názorů. Kdybych měl skládat kompletně hudbu já sám, tak by ze mě nejspíš vylezl podobný pocit jako je na mých obrazech. Ale nikdy jsem neměl čas se tomu nějak věnovat.

A teď k hlavnímu motivu trávy. Už jste říkal, že máte rád přírodu. Byl to jediný impuls k tomu malovat trávu?

Tráva byla vždycky na obrazech jen takové křoví a mně to přišlo škoda. Na těch stéblech je vidět kaligrafický rytmus, taková zakletá energie v tahu. Když jsem třeba viděl obilí, jak se vlní, když fouká vítr, přišlo mi to magické. Je tam vidět energie v přírodě, která se přenáší do pohybu stébel, proud života a přírody. Obraz je normálně statická věc, a tráva by tím vlněním mohla evokovat směr nějakého pohybu. Což tak nevyzní, když je na ní figura, která automaticky přitáhne pozornost.

Na vaší výstavě se objevují „travnaté“ obrazy laděné dozelena, dozlata a domodra. Mají ty barvy nějakou symboliku?

Nemají. Ale říkal jsem si, jak by se dalo tohle téma rozvinout, například vymyslet víc variací, a když se ta tráva udělá trochu jinak, tak to zase nevypadá tak dobře. A symboliku ty barvy nemají, spíš to byly pokusy, co se s tím dá vymyslet. Nicméně každá barva s sebou nese určitou náladu. Jednou jsem dělal i červenou, ale když se od toho člověk trochu odchýlí, tak už to nevypadá jako tráva. Člověk si taky barvy spojuje s určitými materiály. Takže když se tráva udělá jinak než zeleně, člověk má tendenci tomu přikládat významy.

Na jednom obrazu je v trávě ukrytý Ježíš…

Já jsem si zprvu myslel, že by z toho mohla vystupovat nějaká holografická tvář, ale moc se mi to nepovedlo. Nicméně obraz je na světě.

Každopádně spolu s padlým andělem jsou to už dva náboženské motivy. Hraje ve vaší tvorbě náboženství nějakou zvláštní roli?

Ani ne. Spíš se snažím hledat si témata, která by trošku navozovala duchovní atmosféru. Když maluju, hodně maluju ženy, protože jsou senzibilnější. A v náboženství jsou obrazy předměty uctívání, takže trochu laboruju s tím, že i moje obrazy by mohly být předmětem uctívání. Člověk se k těmto motivům automaticky vztahuje, protože vyvolávají úctu, a přistupuje k nim s určitým respektem. Ale někdy používám náboženské motivy, ale trochu „ušpiněné“, což automaticky vyvolává emoce a reakce. Dlouhá léta byla olejomalba ve službách církve a pracovalo se s ní tak, aby ovlivňovala lidi. Tahle tradice je v olejomalbě tak silná, že na ni nejspíš podvědomě navazuju.

A na závěr mě napadá ještě jedna otázka. Nikdy jsem nestudovala teorii výtvarného umění, ale studuji literaturu, a v literární teorii existuje pojem ideálního čtenáře, který je schopen dešifrovat a rozpoznat veškeré významy a hodnoty ukryté v díle. Jak by vypadal ideální divák vašich obrazů? Jestli se tato teorie dá vůbec aplikovat na výtvarné umění…

Já si myslím, že by to byl jedinec, který se cítí v současném světě vyděděný a utíká se do svého imaginárního světa, kde není tlak dnešní konkurenční a tvrdé doby a kde se vše odehrává v jiných reáliích a snových kulisách. Zkrátka citlivý člověk, který hledá útočiště před realitou ve svém imaginárním světě. A to si potom projektuje do děl a v mozku se mu vytvářejí látky, které způsobují, že se mu ty obrazy líbí.

Milí návštěvníci stránek malovanikresleni.cz!

Zdravím vás coby nová redaktorka, kterou nedávno ulovila Nina do svých sítí, když hledala někoho, kdo má blízký vztah k umění a zároveň ho baví o něm psát. Protože se od této chvíle budou sem tam na těchto stránkách objevovat mé příspěvky, ráda bych se vám představila. Jmenuji se Veronika Tichá a studuji tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Až příští rok studia dokončím, na poštovní schránku si připíšu titul MgA. a jako svou odbornou kvalifikaci budu do úředních formulářů uvádět „spisovatel“. Pravda, zatím jsem nic významného nenapsala, ale až mě jednou chytne múza a vydám román, všichni budete mít slevu a přednost ve frontě na autogram. Kromě přípravy na kariéru literáta se věnuji překladu, a tak mě často můžete potkat v Městské knihovně nebo v nějaké útulné kavárně v centru Prahy, jak s anglickým nebo španělským slovníkem v ruce dumám nad zákeřnými slovíčky. Abych si své sedavé studium a práci vykompenzovala pohybem, ve volném čase tančím. A protože se znám a vím, že jsem líná jako veš, pro jistotu jsem si předminulý rok otevřela vlastní kurzy, které mě třikrát týdně stůj co stůj donutí, abych rozvlnila pánev v rytmu živelného dancehallu a vykompenzovala tak svou bezmeznou slabost pro sladké.

A teď krátce k tomu, proč jsem se rozhodla spolupracovat s ateliérem Malování kreslení: nejsem kunsthistorik, malíř ani licencovaný kritik uměleckých děl a když při hře Aktivity dostanu za úkol něco namalovat, můj tým ztratí body, protože smysl oněch křivých čar a prapodivných tvarů nikdo nikdy nerozluští. Těší mě ale krásné věci, dívám se ráda na obrazy, miluju barvy a vůbec všechno, co člověku zpestří šedé okolí a utlumí liknavost všedních dnů. Věřím, že umění je pro lidskou duši to, co vitamíny pro tělo; bez nich možná přežijeme, ale budeme vyčerpaní, slabí a bledí. A když člověk své umělecké a kulturní zážitky sdílí s ostatními, „vitamínový“ efekt je o to silnější! A také nesmím opomenout fakt, že všichni, s nimiž jsem se v ateliéru setkala, byli neskutečně milí a bezprostřední, a pracovat po boku takových lidí je hotová radost!

Aby blog nikdy neležel dlouho ladem a měl stálý přísun zajímavé a inspirativní potravy, pověděla  jsem o Malování kreslení své literárně i výtvarně talentované spolužačce, která se nadšeně zapojila a v blogu už teď pod tajemným pseudonymem Warana Psavomorecká můžete nalézt několik jejích příspěvků.

Přeji vám spoustu příjemných a barvitých zážitků při čtení! Veroo*
 

Jestli vám nic neříká jméno Američanky Betty Edwards, tak jste se asi ještě nepídili po odpovědi na otázku, co člověku přinese absolvování kurzu kreslení pravou mozkovou hemisférou. Je to ale škoda. Kolikrát za život si člověk povzdechne, že by chtěl být na chvíli dítětem, i přesto, že jako dítě skučel, že si přeje jen to jedno – být odpovědný a dospělý. V kurzu student kreslení tu možnost dostane, alespoň částečně.

Nejtěžším a zároveň nejjednodušším úkolem pro něj bude na chvíli se oprostit od světa logiky, kalkulací a pochybností a místo škatulkovací, řádumilné levé mozkové hemisféry, používat na chvíli tu pravou, se kterou jsme, světe div se, strávili tolik času, když jsme byli právě dětmi.

Prvního dne dvoudenního kurzu se nás sešlo na deset osob, což byla skupina velká tak akorát. Pokud jste doma nesoustředění, nebo oplýváte neposedným temperamentem, se kterým nevydržíte u předloh a cvičení a doslova se musíte nutit k nějaké průpravě, věřte, že tady vás to konečně donutí.  Všechny úkony, které během hodiny budete provádět, vycházejí z poznatků již zmiňované Betty Edwards, které sepsala do knihy Drawing on the Right Side of the Brain.

Kurz je běžně několikadenní, v ateliéru odpovídá dvěma dnům a osobně doporučuji absolvovat ho v rámci jednoho víkendu. Během kurzu se také doporučuje hodně pít – pokud nejste zvyklí déle kreslit, mohla by vás pak rozbolet hlava. Také doma je dobré vysvětlit, že by vás měli navečer omluvit od všech možných činností náročnějšího typu a spíš relaxujte, kvalitní spánek je v tomto případě samozřejmostí. Ač se to nezdá a několik hodin v ateliéru uteče jako nic, i přesto, že si domů odnesete skvělé pocity a dobrou náladu, den první je přeci jenom delší. Mohlo by se vám stát, že ač ten následující přijdete nabuzeni ranním čajem a s úsměvem na rtech, tak v půlce výuky můžete nabývat dojmu, že spíš „dojíždíte“ a je to na vás příliš velké sousto. Za všechno v tomto případě může náš všetečný organismus, který reaguje na nové podněty a také není zvyklý tak dlouho vykonávat činnost, jako je kreslení a tak nás nutí ubírat plyn.

První den však ubíhá vesele i rychle, člověk vyzkouší řadu věcí. Nakreslí si první portrét – to aby byl následující den překvapený, o kolik se zlepšil; na výběr je na místě na čtyřicet předloh, nebo si můžete donést vlastní fotku. Ale kurz nestojí jenom na portrétu, i když práci na něm připadne značná část času. Dobrým úvodem je seznámení se s používaným materiálem, kdy se dozvíte, jaké tužky používat, jaký je rozdíl mezi nimi, jak stínovat a kolik grafitu vám daný nástroj pustí na papír.

Určitě se ptáte, jak se kurz liší od běžných vyučovacích metod, vždyť to zatím vypadá jako běžná výuka kreslení, kde je to vzývané gró celého projektu? Nejvíce si to ozkoušíte právě na cvičeních. Váš mozek se potřebuje zpětně naučit, že kreslit může každý člověk (právě v dětském věku jste se tím nezabývali a brali jste s úplnou samozřejmostí do ruky třeba pastelky), že tím člověkem, co dokáže kreslit, jste právě vy. Co si určitě na kurz nenoste, jsou pochyby, i když se jim z počátku nevyhnete – ty kresby, co jsem viděl/a na internetu jsou skutečné? Opravdu se zvládnu posunout o takový kus za dva dny? Ale dá se říci, že jsou to pochybnosti odůvodněné, přirozené a že se za chvíli ztratí. Teď jsem měla na mysli pochybnosti typu: „Já to nezvládnu!“ „Neumím kreslit!“ „Nedokážu to“ anebo ustavičné sakrování kupříkladu: „Fuj, to je ale ošklivé!“ Právě se totiž nacházíte v naší známé kolegyni levé hemisféře, která nás nutí ustavičně něco porovnávat, a tak místo, aby nám pomáhala, staví nám do cesty různé zábrany, alias proč to nejde.

   Porovnávání však není zas tak na škodu, když si obejdete místnost a zjistíte, že vaším kolegům, kteří zvládli nakreslit ještě před hodinou stěží ucho, to najednou tak jde. Tužky po papíru přímo sviští a zanedlouho už si v deskách odnášíte kresby několika předmětů a ještě jeden portrét z profilu dle předlohy. Skvělá průprava k tomu, abyste se následující den pustili do portrétu velkého, tentokrát detailně propracovaného, vystínovaného… Nejkrásnější moment je asi ten, kdy už na bílém papíře (což je známka toho, že jste se přiblížili od začátečníka blíž mistru) to na vás skutečně kouká živým okem. Lektorka samozřejmě obchází místnost, učí vás věci „vidět“, koriguje nutné změny, ukazuje pro vás dosud neviditelné linie. A ono to opravdu jde!

„Nebojte se, to co jste se naučili, už nezapomenete,“ chlácholí vyučující pochybující skupinu. „Jenom to možná bude trvat, než se rozcvičíte, pokud jste nekreslili delší dobu.“ A tak co zbývá při pohledu na vydatně naplněnou složku plnou skic a hotových věcí? Kreslit, kreslit, kreslit, nic než kreslit, ale tentokrát už ne doma s musem, ale s nadějí, vidinou zlepšení, věděním, že jste tomu konečně přišli na kloub a především – s grácií. 

                                                                                                                                                                                                                                Warana Psavomorecká
                                                              

Možná vás fascinuje skupina Pink Floyd, ale třeba jste „pouze“ tichými obdivovateli nadaných výtvarníků. Ať je tomu jak chce, vyražte se podívat do Musea Kampa. Britský kreslíř Gerard Scarfe má totiž v hlavním městě výstavu.

Už cesta na Kampu, pokud se vydáte například z Mostecké a dolů z Karlova mostu, nabídne výstavu pod širým nebem – prvně fotografickou. Nedaleko Sovových mlýnů je umístěna řada panelů, která nabízí projekt Povodně 2013. Pokud jste pravidelnými čtenáři internetových deníků, již řadu fotografií poznáte, autory jsou totiž reportéři České tiskové kanceláře, od kterých mnohé deníky přebírají obrazový materiál. Fotografie mají zprostředkovat zlomové okamžiky povodní, což se snad podařilo; jediné co mi scházelo, byla možnost dohledat autora konkrétní fotografie (pokud zde autoři uvedeni jsou, mému oku se tuto informaci nepodařilo zachytit). Vezmeme-li však v úvahu, že jde o projekt charitativní, člověk by se nad tím asi nemusel příliš pozastavovat. Důležitou kolonku s údaji, kam a jak posílat dárcovské zprávy, totiž nelze přehlédnout.

Odtud už jen pár kroků do Musea Kampa, které od konce července hostí ve svých prostorách téměř kultovní výstavu nazvanou střízlivě a řekněme tak trochu marketingově „Pink Floyd“, i přesto, že toho ilustrátor a kreslíř Gerald Scarfe nabídne mnohem víc. Kdo je ale Gerald Scarfe? Dalo by se říci, že v rané fázi dítě trpící chronickými astmatickými neduhy, nucené strávit část svého dětství na lůžku. Nudu a omezenou možnost pohybu však malý Gerald zahání kresbou, v této fázi ještě netuší, že v budoucnu projde několika výtvarnými školami a vykreslí se do té míry, že bude moci zahájit svou kariéru jako kreslíř v britských magazínech. Jeho pozdější pracovní činnost bude ale ještě závratnější, ve Vietnamu a v Indii funguje nějakou dobu jako válečný zpravodaj pro Daily Mail.

Zájem o dobové dění ho neopustí a tento fakt je dohledatelný i v jeho pracích – a to v obou částech výstavy. Scarfe se zde prezentuje jako tvůrce kresleného humoru s notnou dávkou satiry (pojďme teď na chvíli více do současnosti – umělcovo pero neušetřilo například Margaret Thatcherovou či Baracka Obamu). Viditelné jsou však i vážnější póly jeho práce, kupříkladu v tisku „Polsko – Nová svoboda (Pták unikl z klece, aby našel klec jinou.)“, či „Občanská válka v Chorvatsku“. Za pozornost stojí také tisk z roku 1983 „Kříž ve dveřích – papež na návštěvě rodné země“, kdy vyobrazení papeže nahrazuje Scarfe  symbolem kříže, který svírají z obou stran ocelové pláty s rozťatým nápisem Poland.  Všechna jmenovaná díla se nacházejí v místnosti, které jedna z muzejních pracovnic označila jako „pokojíček“ a kde můžete kromě prací na stěně shlédnout i krátký film a pokochat se výhledem na řeku a břeh Vltavy. Na výstavě nechybí ani díla věnovaná událostem v Československu v roce 1968.

Scarfova oblíbená technika je kolorovaná perokresba – zvlášť uplatněná v karikaturách, ale hojně využívá také kombinované techniky, mezi nimi i temperu. U obrazu „Pochodující kladiva a soudce“ jsem se v černočerné barvě snažila přesvědčit sama sebe o místech, na kterých umělec využil tuš, a kde už jde čistě o temperu (kromě nich byly pro dílo využity i pastel a akvarel). Jistá si nejsem doteď.  Další zajímavou věcí je fakt, že návštěvník objeví na výstavě dva výrazy Gerarda Scarfa, první z nich je zcela konkrétní, přesná perokresba, která by se neobešla bez zřetelného obrysu ; barvy tu fungují spíše jako doplněk.  Druhá je viditelná například u obrazu „Šílená hlava“, která působí dojmem jakési tekutosti a která evokuje hrůzné stavy vědomí. Zde se uplatnilo spíše šrafování a absence plných obrysů, přechody barev a práce s odstíny.

Návštěvníky určitě překvapí, že doprovodné texty k výstavě tvoří vlastně jen popisky a životopis, který účastník výstavy objeví i v nabízeném letáku. Tentokrát bych však řekla, že nepřítomnost panelů tu vyznívá spíše ku prospěchu věci, než k její škodě.
Ke spolupráci britského kreslíře Scarfa s významnou skupinou Pink Floyd došlo v sedmdesátých letech – Scarfe populární skupině tenkrát navrhl ilustrace k albu The Wall a také připravil animované sekvence pro celý projekt.  Milovníci skupiny si jistě přijdou na své, je zde vystaveno několik plakátů k legendární The Wall, podle dostupných informací dokonce o osm více, než bylo předvedeno na loňské Krumlovské výstavě. Dále jsou zde vysoce kontrastní obrazy jako: „Do mlýnku na maso (Pinkové děti padají do mlýnku) “ nebo „Nepotřebujeme vzdělání (Pinkové jsou rozdělováni doleva a doprava)“, k jejichž zhotovení Scarfe využil bramborových obtisků. V mnoha kresbách je k vidění také kultovní postava Učitele, nebo Manželky, kterou ztělesňuje škorpión či kudlanka nábožná.

Možná zalitujete, že jste se nezúčastnili vernisáže spolu s Geraldem Scarfem, pro fajnšmekry jsou však v hlavní budově připraveny k zakoupení různé brožury, doplňkové materiály a publikace, pro fanoušky skupiny například trička. Hlavně nezapomeňte, že Scarfova výstava má dvě části a nekončí v hlavní budově. Další místnosti najdete ve vchodu ze dvora. Možná byste se ochudili o to nejlepší ze Scarfa, kdo ví… A dobrou zprávou je, že nemusíte pospíchat. Výstava potrvá až do 13. října 2013. 

Jestli jste se vypravili na kurz grafické dílny k vyučujícímu Robinovi Kaločovi, z počátku můžete mít pocit, že jste se setkali se sympatickým, avšak trochu zakřiknutým člověkem. Není to tak docela pravda, možná to dělá jen počáteční nervozita z nových setkání a oťukávání studentů, ale po nějaké době úvodního seznámení s grafickými technikami už jste si jisti, že tenhle člověk skutečně ví, co dělá a že jste tu správně. Jestli stále postrádáte dávku suverenity nebo jste čistě zvědaví, navštivte stránky pedagoga. Objevíte díla, za kterými je cítit jistá ruka v krajinách, které na jedné straně vyzařují chlad, možný děs, ale i území světla a klidu s notnou dávkou lyriky. Ne nadarmo je zde umístěna citace, že Kaločovy krajiny jsou „grafické otisky básnických obrazů“. 

Na kurzu se mimo jiné dozvíte rozdíly mezi tiskem z hloubky, z výšky, z plochy, ale i něco z historie grafických technik a také mnoho tipů, jaká rydla je vhodné používat, na co si dávat při jejich pořizování pozor, že není vždy nutné vyhledávat pouze prodejny výtvarných potřeb, ale třeba i některé zajímavosti, třeba, že málokterá příručka vám správně objasní rozdíl mezi dřevořezem a dřevorytem. Osobně mě potěšily i doplňkové materiály v podobě související literatury.

Pokud jste se také nedávno doslechli, že oboustranně hladké lino není nikde k sehnání a už se nevyrábí, nemusíte zoufat, není jediné. Na kurzu jsme si mohli vybrat dokonce tři stupně tvrdosti lina, mně osobně vyhovovala ta střední. Nedoporučuji se vrátit k úplně měkkému linu – když už jste si zvykli dělat na tom tvrdším, zjistíte, že vás jaksi neposlouchá, a že to co vám mělo napomoci zdolat nelehké začátky, je po prodělané zkušenosti mnohem složitější.
Rozhodně je výhodné přinést si na hodinu vlastní skici a náčrtky, ale podmínka to není. V ateliéru v Balbínově ulici najdete i dobře vybavenou knihovnu; takže při ztrátě inspirace si můžete vypomoci i tam. Pak už nic nebrání tomu pustit se do samotné práce na linu či dřevě. Pokud jste nováčci, určitě si zprvu uvědomíte dvě věci, první z nich: práce s rydly je mnohem příjemnější a vaše ruka obratnější, než jste si mysleli; ta druhá, úsměvnější: zůstává za vámi spousta nepořádku, jak postupně odrýváte a odrýváte další části z plochy. Alespoň jsou vidět stopy odvedené práce. 

Další výhoda výsledných otisků je ta, že nemusíte být Rembrant, aby výsledné výtvory vypadaly pěkně; věřte, že i jednoduché motivy a na první pohled banální ilustrace vypadají dobře, už jen díky kontrastu, který při tisku vzniká (v kurzu Ochutnávka grafických technik pracujete zatím jen s jednou barvou na každý tisk). Ve chvíli, kdy použijete drobné kresby, které si přenesete na lino/dřevo, na konci kurzu si domů ponesete tisků poměrně dost – ke každému je možné zvolit si výchozí barvu i papír z nabízené škály. Samozřejmě si můžete svá lina/dřeva ponechat pro další tisky. Jako bonus si můžete vyzkoušet i slepotisk, který lze vyhotovit z obou technik.

Pokud vás zajímá grafická dílna jako taková a chtěli byste ji absolvovat delší dobu, jsou tu hned tři možnosti podle stupně pokročilosti. V současné době mohou od září začínající studenti navštěvovat Grafickou dílnu I, kde kromě linorytu a dřevorytu seznámíte například s monotypem, akvatintou nebo lakovanou technikou. Pro pokročilejší a obeznámenější existuje Grafická dílna II s mezzotintou a leptacími technikami. Třetí úroveň je řešena se studenty už čistě individuálně, dle jejich potřeb i požadavků. Každopádně je na co se těšit, už jen pro různorodost práce. Těšíte se taky? 

Umění a vlastně i život jako takový vnímám jako Mandelbrotovu množinu. Ať už se na fraktální obrazce díváme zdálky či zblízka, vidíme stále totéž. Slovo umění je v dnešní době denně ničeno všelijakými přívlastky, které si ho, jak je jejich zvykem, přivlastňují. Uměním je dnes vše, co se tím slovem samo označí, což vede k pokřivenému vnímání už samotného slova. Co vlastně dneska vyjadřuje slovo umění? Je to totéž, co před sto nebo pěti sty lety? Jde i dnes o napojení na prapodstatu života? Jde i dnes o to, kolik je toho autor schopen přinést ve své duši ze země, která nemá hranic? Umělecké dílo je určeno v první řadě pohnutkou, která vede k jeho vytvoření. To je základ vztahu mezi autorem a dílem. U mnoha děl i „děl“ dneška cítím pohnutku jedinou: Všimněte si mě! Tady jsem! To jsem udělal JÁ! To čumíte, co?! V podstatě by se to dalo shrnout větou: Dostaň se do novin a prodáš i štětku vod hajzlu (to řekl respektovaný vysokoškolský pedagog). A tak tu máme spoustu různých umění. Třeba postmoderní umění. Tohle sousloví jsem si vždycky překládal do věty: Nic neumím, jsem na to hrdej a vy mi za to plaťte. Taky máme moderní umění. Máme ho už zhruba sto let, takže jde o pojem jaksi nafukovací a v podstatě nicneříkající. Máme také nezávislé umění. Tomu jsem nerozuměl nikdy, umění je nezávislé jaksi z podstaty, takže pokud má zapotřebí svou nezávislost deklarovat, pak zřejmě půjde o tzv. dotovanou nezávislost, která bývá stejně uřvaná jako bezvýznamná. Poměrně spolehlivým vodítkem u výsledků těchto aktivit jsou názvy děl. Ty věci se zpravidla jmenují úplně jinak, než vypadají, potřebují vysvělení, dovysvětlovávání a pokud ani poté nepochopíte, jste označeni za burana a pozéra. A asi proto se opakuje a zřejmě bude opakovat stále stejný příběh. Ve své době zcela neznámí předběhli čas o generace a celý svůj život prožili v jistotě, která pramenila z toho, co už udělali a udělají, a ne z toho, co o tom kdo řekl. Protože když jde člověk dobře, tam, kde to nejvíc bolí, tam, kde přímo nahmatá puls života a světa, tak to cítí nejlépe sám a potvrzovat mu to nikdo nemusí. A pokud má člověk to štěstí, že mu osud dá dost talentu a odvahy k tomu, aby se mohl „připojit“ a přežil to, tak se potom stane každý další den svátkem. Umění je překonaná bolest. Ne terapie. Z tolika věcí, které čtu, vidím nebo slyším na mě někdo volá: Pomož mi s tím. Nes to se mnou! Podívej se, v čem musím žít… Caravaggio říkal, že umění má dávat radost. Dá se to otočit i tak, že co nedává radost, není uměním? Možná… Faktem zůstává, že radost dnes dává máloco. Vždycky jsem si představoval, co by asi tak říkal Michelangelo, kdyby viděl finále kterékoliv Ceny Jindřicha Chalupeckého. Podle mě by dostal takovej záchvat smíchu, až by z toho umřel. Vzpomeňme si na jeho Pietu, která už pět set let mluví sama za sebe a bude mluvit, dokud bude člověk člověkem, a která bude (doufejme) na věky dokazovat, že umění je otázkou srdce a ne rozumu, protože rozum je pouhým nástrojem a ne podstatou člověka. V jeho době bylo obvyklé, že sochaři dělali i sochy, které neviděl nikdo. Byly umístěny na místech, kam viděl jenom Bůh (dle potřeby dosaďme to, k čemu máme největší úctu: Osud, Vesmír, Příroda, Kosmický duch, Synchronicita, atd., protože slovo Bůh dnes také nevyjadřuje to, co vyjařovalo tehdy), takže šlo o tajemství mezi umělcem a Bohem. Kde je dnes nějaké tajemství? Stačilo by aspoň maličké, postmoderní tajemství…

Ale tohle všechno nakonec stejně spálí čas. Co je přemrštěné, bývá bezvýznamné. Soudobé umění ve své většině vyjadřuje hlavně bezradnost, bezduchost a bezrozměrnost dneška, tak se asi nemůžeme divit, že je stejně bezradné, bezduché a bezrozměrné. Ale i dnes jsou lidé, kteří navázali na Rodinovo: Umění má být konkrétní, aniž by je zajímalo, co si o tom kdo myslí, intuitivně jdou od díla k dílu s vědomím toho, že do něj dali víc, než v té době měli, protože vyrostli při jeho vytváření. Nikdo o nich neví, nic je neruší, sice se zpravidla protloukají tak tak, ale když autor vloží veškerou svou sílu do díla, tak na nic jiného stejně není čas. Ale jedno by neuměli. Žebrat. A jelikož dnes mnohé začíná tím, že se člověk musí setkat s někým, kdo má kalkulačku místo hlavy a ten nakonec rozhoduje o tom, co bude, nebo nebude, a jestli vůbec něco bude, tak podle toho ta naše současnost taky vypadá. Nedávno jsem byl v bance. Rozesmály mě obrazy z plotterových fólií. Troujúhelníky, pásky, kolečka a nesmyslné barvy, jedno veliké nic, vše samozřejmě podepsané a jistě draze zaplacené. Něco takového nad svou hlavou může strpět opravdu jenom někdo, komu je to úplně jedno, kdo necítí, neví…

Dnešní doba je ale fantastická v tom, že může každý. Když si vzpomenu, co to bylo za svátek se dostat do nahrávacího studia. Dnes ho má doma každý. Stačí notebook a máme lepší studio, než měli Beatles. Nahrát skladbu trvá třeba hodinu a za další hodinu ji může znát celý svět. Stejně tak obraz nebo cokoliv dalšího. Dnes se nemusí čekat na schválení někým, kdo rozhodne, jestli vůbec máte právo se o něco pokusit. Jen se nějak zapomnělo na to, že tvorbě je třeba také cosi obětovat. Že dílo musí vzniknout. Že musíme být schopni mu dát čas a prostor pro to, aby vzniklo. Oscar Wilde řekl, že v dobách zlých si umělecké disciplíny půjčují jedna od druhé, kdežto v dobách dobrých si půjčují přímo od života. V době, která už téměř zapomněla, co to je skutečné řemeslo, kdy je umělcem nazýván kdejaký sprejer, musí být člověk obzvlášť opatrný na to, co si sám v sobě nazve uměním. A v tom se už od dětství řídím pocitem. Buď je mi po přečtení, shlédnutí, poslechnutí díla lépe nebo hůř. Buď mě to nabije silou, kterou v tom autor nechal, nebo mi to vezme tu, kterou autor potřebuje, protože ji sám nemá. To je pro mě jediné kritérium pro posuzování toho, co je umění, a co není, a nemyslím si, že by se to někdy změnilo, protože můj cit mě zatím nikdy nezklamal.

Výtvarný prostor v Balbínově ulici je už na první pohled útulný a nutno dodat, že se tu člověk má jako v bavlnce. Jenom vklouzne do ateliéru, už se ho ujme lektorka a vede ke stojanům. Protože jsme do rumraje, kde si spousta našich kolegů už vesele napínala papír na desku, přišly dvě najednou, dostaly jsme ty v zadní části. Z počátku si člověk připadá trochu odříznutý od ostatních – na rozdíl od předku, kde byly stojany srocené v houfu, jsme měly u našich tří zadních dostat dokonce jiný živý model. Jakékoliv starosti však nebyly na místě. Naše „zádová“ sekce se ukázala jako výhodná v tom smyslu, že jsme se s dvěma dalšími kurzistkami velice rychle seznámily a byly si nápomocné. Navíc nám byl blíž i živý model, takže já, která se na při těchto typech činností neobejdu bez brýlí, jsem to jenom kvitovala.

Na začátku kurzu jsme se svižně dostali do zákulisí lidských proporcí – tak, jak by je měl vidět výtvarník. Panovala však značná nedůvěra k tomu, co jsme se naučili. Člověk odcházel na své pracovní místo s papírem v ruce, kde měl zakreslenou jakousi vzorovou hlavu s velkým množstvím čar a vysvětlivek vzdáleností a umístěním konkrétních prvků v rámci lidského obličeje, tipů, jakých rozdílů si všimnout u muže a ženy a tak podobně. Tohle mi má pomoci zvládnout nakreslit lidskou tvář?, ptal se člověk sám sebe v duchu sžíraný pochybnostmi.  „Nebojte se,“ ozval se prorocký hlas lektorky, jakoby věděla, co nás trápí. „Z počátku se budete držet spíš toho, aby vám to všechno do sebe zapadalo, ale uvidíte, že ve výsledku bude portrét vypadat velice reálně, i přes to, že se nebude obličej až tolik podobat modelu.“  

První pochybnost byla překonána hned vzápětí. Pochybnost, že namísto toho, aby se kreslilo podle živého člověka, by bylo lepší zavřít se doma s fotografií. Velký omyl. I já s vypěstovaným strachem, že mi nic jiného nezbude, když jsem na hodinách matematiky neobstála ve vnímání jakýchkoliv těles typu jehlan a spol., jsem v koutku duše zajásala, protože ono to skutečně šlo. A světe div se, lidský mozek zpracoval ty proporční znalosti docela svižně. Zprvu lidské oko vypadalo jako lidské oko a zanedlouho se na papíře rýsovalo cosi, co skutečně představovalo živého člověka! Zakolísala jsem akorát ve vzdálenosti očí oproti nosu, ale člověk ještě netuší, jaká výhoda je mít vedle sebe další kolegyni kurzistku. Nejenom, že se mu dostane vysvětlení, ale zároveň omračujícího ujištění: „To jsem se naučila na vizážistice!“ Alespoň člověk ví, kde si bokem vylepšovat vzdělání…  Svůj první výtvor jsem pojmenovala Klement Gottwald; našemu modelu – tedy milému postaršímu pánovi, se kterým se naše ženské trio dalo do řeči – se sice v hlavních rysech moc nepodobal, ale řečenému státníkovi ano.    

Takže jsme zvládli tvorbu přírodním uhlem – co přijde dál? Kombinace s bílým pastelem, říká se tomu kontrastní kresba, aha. Namísto státníka Gottwalda vzniká tedy portrét goethovského typu. Obejdu si ostatní stojany a jásám, že i u začátečníků, byť třeba přes podobné chyby, se velmi rychle projeví vlastní styl a nebála bych se ani užít slov vlastní rukopis. Vznikají tu neuvěřitelné věci. A všechny ty hlavy na papíře skutečně vypadají jako hlavy lidské.

Když přišla řada na pastel, udělala jsem tu chybu, že jsem se přemístila za modelem - slečnou. Poslední dva portréty jsme dělali totiž o poznání svižněji a člověk byl tímhle krokem nucený nejen soustředit se na novou tvář, ale i na jiný úhel a zároveň odlišnou techniku. Samozřejmě v tom vidím i velký přínos, ale když se na to podívám zpětně, mně osobně by stačilo jít pouze o stojan dál. Tady musím zmínit můj další nedostatek, což byl ovšem nedostatek personální. Zatímco si všichni svižně udělali skici, já jsem byla teprve u nosíků a očí a pak člověk chtě-nechtě začne zmatkařit a poměřovat svou rychlost  s ostatními. Zbytečně samozřejmě, protože lektorka na všechno nechávala dostatek času. Ale ve výsledku se to dost projevilo.

Kam se podělo těch šest hodin? To už před sebou opravdu máme poslední práci? A je tu další prolomená počáteční nedůvěra. Když jsme se prvně dozvěděli, že si portréty celkově odneseme čtyři, nebyli jsme si tím vůbec jistí. Lektorka zkušeně obchází každého z nás, pomáhá a koriguje chyby. Jestli jsem omladila náš pánský model, ze slečny mi na papíře roste vyzrálá žena. „Hotové věci už nemusíte fixovat, tužka se nefixuje,“ směje se lektorka a my pomalu sklízíme pastely, tužky i gumy. „Nezapomeňte si dolů do pravého rohu připsat datum!“ dává nám na rozloučenou radu pán-model, „abyste za rok viděli, že už jste dávno někde jinde!“ Jenomže to netuší, kolik zkušeností jsme nabyli za tu poměrně krátkou dobu, i když představovala celých sedm hodin.  To pak člověk přijde domů, říká si, kolik lidí bude nutno přesvědčit, aby mu seděli modelem, podívá se k oknům a najednou ví, že mu tam něco chybí. A to konkrétně stojan, deska, taky ten pastel si nesmím zapomenout pořídit, aha, a taky!…

Venuše, Mars a Cupid, 1. století po Kr., Pompeje

Plinius o umělcích a malířích. Bez řeckého přičinění, nejen ve výtvarné oblasti, by celá současná západní civilizace nevznikla, a proto jsme již v předchozích článcích stručně hovořili o počátcích a vnímání umění daleko v minulosti. Za Pliniova života, 1. století po Kr., bylo umění Říma zcela pod vlivem řeckého výtvarného názoru. Malíři, sochaři a architekti pracující v Římě byli většinou Řekové. Místní umělci byli přímo pod řeckým vlivem nebo pracovali podle řeckých předloh. Pravě proto se dozvídáme z dochovaného Pliniova díla Naturalis historia (Přírodověda) především o řeckých malířích a sochařích. Gaius Plinius Secundus narozený roku 23 po Kr. Popisuje ve svých 37 knihách získané poznatky ze zoologie, botaniky, mineralogie, umění a lékařství. Pliniovi byla osudnou touha po nových znalostech, která ho zavedla do míst zničených výbuchem Vesuvu roku 79 po Kr. (Pompeje a Herculaneum).

Přes nedostatek kritického postřehu a nevědomého přejímání omylů jsou cenným pramenem a zásobníkem vědomostí pro dnešní historiky umění i samotné výtvarníky. Zajímavou je pro nás 35. kniha s názvem: Barvy a jejich používání u malířů, kde mimo jiné popisuje původ a podstatu barev.

„Jsou pak barvy tlumené (austeri) a živé (floridi). K obojímu se dochází od přírody nebo míšením. Živé jsou - pán je poskytuje malíři poněvadž jsou drahé - minium (suřík), armenium (arménská modř), cinabaris (cinobr), chrysocolla (zeleň), indicum (indigo), purpurissum (tmavý nach), ostatní jsou tlumené. Od přírody vznikají sinopis (sinopská červená hlinka), rubrica (rudá červeň), paraetonium (křídová bílá), melinum (mélská běloba), eretria (eretrijská křídová běloba), auripigmentum (zlatožlutý sirník arsenitý), ostatní se tvoří uměle. Z kovů, z lacinějších ochra (okr), pálená cerussa (běloba olovnatá), sandaraca (sandarach, druh červené barvy), sandyx (druh suříku), syricum (syrská červeň) a atramentum (čerň).“

Plinius, Naturalis historia, 35, VI 30

O Paraetoniu vypravuje, že je to mořská pěna smíchaná s s bahnem a proto se v ní nacházejí rozdrcené skořápky. Je z bílých barev nejtučnější a nejtrvalejší pro hladkost. Nazývá se podle místa v Egyptě, ale tvoří se i na Krétě a Kyrénách. V Římě barvu falšují převařenou a zhuštěnou křídou kimolskou.

Někteří pálí vyschlou usazeninu z dobrého vína a tvrdí, že taková čerň budí zdání indické. Nejslavnější athénští malíři Polygnotos a Mikon (5. století př. Kr.) vyrobili z vinných zbytků po lisování tryginon (vinná čerň). Elefantinum (čerň) vyráběné ze spálené slonoviny udájně vymyslel další ze slavných malířů Apellés. Pokračuje popisem všemožných způsobů výroby a závěrem je každá čerň vystavena slunci, knižní s přimíšením gumy, nástěnná klihu.

Liviina vila na Palatinu, 1 století po Kr., Řím

Casa del Bracciale d’Oro, 1. století po Kr., Pompeje

Popisuje výrobu velmi drahého a žádoucího fialového pigmentu nazývaného purpurissum. Bylo prodáváno v malých kostičkách a mohlo být použito v nástěnných malbách nebo v kosmetice. Malíři, kteří chtěli dosáhnout nachově červené podkládají modří a nanášejí purpurissum s bílkem. V Pompejích byla nalezena řada keramických mís a mušlí obsahující zbytky pigmentů. Některé fialovo-růžové kusy těchto nevyužitých pigmentů mohou být příkladem tohoto (téměř legendárního) barviva.

Indigo přichází z Indie v podobě bahnité hlinky, lnoucí k pěně rákosí. Po oddělení je černé, ale při rozpuštění dává obdivuhodnou směs nachu a modře.

Villa dei Misteri, 1 století po Kr., Pompeje

Sinopis je červeň, která byla nalezena v Pontu. Ta, jež pochází z Afriky zvaná cicerculum (hráškovitá) je červenější a  používá se jako základní barva štukových polí.

Mezi velmi laciné barvy řadí zeleň appianum, které se vydává za chrysokollu a vyrábí se ze zelené křídy.

Ze všech barev je nejvíce v oblibě bílá hlinka. Malíři se zdráhají na vlhký podklad omítky nanášet purpurissum, indigo, melinum, auripigmentum, appianum a cerussu.

Únos Persefony, 4. století př. Kr., Vergina

„Pouze pomocí čtyř barev vytvořili ona nesmrtelná díla – z bílých to bylo melinum, z okrově žlutých atticum, z červených pontská sinopis, z tmavých čerň – Apelles, Aition, Melanthios a Nikomachos, nejslavnější malíři, když jejich malby jednotlivě se prodávaly za poklady měst. Nyní když i purpur se stěhuje na stěny a Indie poskytuje bahno svých řek a zkaženou krev dračí i sloní, není nám žádná malba vznešená. Bylo tedy všechno tenkrát lepší, když byla zásoba menší. Jest tomu tak, protože jest péče o hodnotu věcnou, ne duševní.“

Plinius, Naturalis historia, 35, VII 50

Lussandra

POUŽITÁ LITERATURA

Gaius Plinius Secundus 1941: O umění a umělcích. Přeložil Prach, V. Praha

Plinius starší 1974: Kapitoly o přírodě. Přeložil Němeček, F. Praha.

ZDROJE OBRÁZKY

https://losvalientesduermensolos.blogspot.cz/2013/04/la-pintura-mural-antigua-tumba-de-las.html

  https://www.riha-journal.org/articles/2012/2012-oct-dec/schmuhl-inkarnat https://www.discoverytsx.com/pompeii  

https://venetianred.net/2010/03/30/the-beautiful-vagabonds-birds-in-art/

Po tisíciletí lidské historie je pohled na umělce jako stvořitele řemeslně dokonalého díla proměnný a opakovaně nově vymezovný, závislý na vývojovém stupni společnosti  a dobovém uměleckém vědomí. Umělec všech období lidské historie by měl mít představivost, citlivost, smyslové vnímání, schopnost rozpoznat klíčový problém doby a řemeslnou zdatnost, kterou své poznání vysloví uměleckým tvarem.

V dávných dobách se pohlíželo na umělce jako na lidi „inspirované“, jakoby byli postiženi nějakým druhem pozitivního šílenství. Podle aristotelovského systému bylo umění rozděleno na dvě části na svobodná a mechanická, tedy duchovní a manuální. Duchovní umělci přímo spojeni s božským entuziasmem byli především básníci (zpěváci) a hudebníci. Můžeme je chápat jako spojení 3 v 1, neměli bychom totiž zapomínat že v Homérových dobách od 12. do 9. století př. Kr. se řecká civilizace zakládala nikoli na psané, ale na ústní tradici. Básnický přednes byl „zpívanou řečí“, kterou Múzy dovolují prohlédnout neviditelné a zprostředkovat tuto vizi posluchači. Umělci v podstatě přisoudili aktivní intelektuální roli, kdy prostřednictvím jeho díla může vyjadřovat transcendentální obsahy. Dávají mu moc přímo vytušit ideu, která se skrývá ve věcech a schopnost vyjevit ji ostatním. Ústní tradice si žádá rozvíjení paměti, a proto ne nadarmo je podle Hésioda devět Múz olympských dcerami Mnémosyné (bohyně paměti).

celý článek

Nina: Ležíme tady na sluníčku, jíme, pijeme vínko, tak děkuju za rozhovor. Položím první otázku. Mottem ateliéru máme, že „s námi se naučí malovat každý“ a mě by zajímalo, jestli je to pravda? Jestli se opravdu každý může naučit malovat?

Martin: Tak určitěěě…

Nina: Dobře, tak přestoupím k druhé otázce… Zeptám se znova - k tomu, aby člověk maloval, je potřeba mít nějaké předpoklady, nebo se do toho opravdu může pustit úplně každý?

Martin: No nějaký ten předpoklad je potřeba, oči, ruce atd... Ale může se do toho pustit každý...

celý rozhovor najdete zde

Keramické řemeslo a jeho principy jsou poměrně jednoduché - hlína ze zěmě, která nemá tvar se vyhloubí, vytravuje, vysuší, přežehne, nadekoruje a naglazuje, vypálí a je hotovo. Každý z těchto kroků má ale svá specifika, zásady, kterými je třeba se řídit, abychom správně zvládli technologický postup. K tomu jsou třeba určité odporbé znalosti. Kromě toho, že jako umělci bychom měli mít jasno, co chceme dělat, co bude naší inspirací a co by mělo být výsledkem našeho snažení v keramické dílně, potřebujeme také mnoho odborných znalostí, které si buď nastudujeme z literatury, nebo se necháme vést zkušeným keramikem či lektorem. Celý článek zde.

        Slovenský umělec Albín Brunovský se na narodil v roce 1935 v Zohoru na Slovensku, vystudoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě v atelieru Vincenta Hložíka, od roku 1967 až do roku 1990 vedl na stejné škole Atelier Knižní tvorby. Jeho dílo se vyznačuje dokonalým ovládáním klasických grafických technik a surrealistickým nádechem tématik a světů do kterých nám umožňuje skrze své umění náhlédnout a pro tento způsob výtvarného vyjádření se vžil název Brunovského škola. Ve své práci využíval mimo grafiky i fotografii a malbu.  Albín Brunovský je autorem československých bankovek, jeho díla byla použita na známkách a jako ilustrace k řadě knih, je držitelem mnoha zahraničních i domácích ocenění.