Výstava: Jan Melena o výstavě Blanky Novákové Mezi námi

Při přípravě tohoto skromného textu jsem narazil na charakteristiku díla z pera samotné malířky a zaujala mne tato věta: „Myslím, že není vždy nutné, aby bylo vše dořečeno a divákův prostor pro individuální vnímání a vlastní pocit je pro mě prioritou.“ Malířka nás tedy vybízí ke hře. Ke hře, ve které je hrací plochou naše vlastní imaginace a kartami jsou myšlenky invokované plátny malířky. Malířka intuitivně pochopila důležitost hry, její funkci v životě lidském- jak tvrdí Huizinga: „Hra vytváří řád, hra je řád, do nedokonalého světa a zmateného světa vnáší dočasnou dokonalost, hra spojuje a rozlučuje, upoutává, přitahuje, okouzluje, nese v sobě prvek napětí“… Podobně mluví Eugen Fink, slavný žák ještě slavnějšího prostějovského rodáka Edmunda Husserla ve své slavné „Oase des Glücks“: „Hra je základním fenoménem existence, právě tak původním a svébytným, jako je smrt, jako je láska, jako je práce a jako je moc, ale není s ostatními základními fenomény spjata společným pachtěním za konečným cílem. Stojí zároveň proti nim- aby je tím, že je zpodobňuje, přijala do sebe…“

V obraze  „Slepá bába“, jehož název je ostatně názvem oblíbené dětské hry, malířka ukazuje polonahého mladého muže kousaného štěnětem do bradavky. Muž má pásku přes oči, sedí rezignovaně a čeká jakoby na věčnost. Štěně drží ruka, předpokládám ženská, snad ruka malířky… Ruka boha nebo malířky, trestá, ale zároveň se bojí pohlédnout oběti do tváře. Jak příznačné pro dnešní dobu, kdy násilí je tak mohutně vystavováno na odiv, ale málokdo má odvahu pohlédnout obětem do tváře, které nakonec nemůžou být mnohdy ani zobrazeny.

Zvláštní latentní erotičnost obrazu „Slepá bába“ připomíná slavný portrét Fontainebleauské školy „Gabriely dEstrees a jedné její sestry“, obraz dvou mladých dam v lázni, přičemž Gabriela štípe svoji sestru do bradavky…

Malířka Blanka maluje zejména dva druhy obrazů- tváře mrtvých lidí s mnohdy mrtvýma, vyhaslýma očima a obrazy zobrazující antropomorfizována zvířata ponejvíce psy, ale také sýkorky, koně v typicky lidských situacích. Snad tento dualismus vyjadřuje malířčin vnitřní rozpor mezi ní a společností. Pes, archetyp přítele člověka z říše zvířat. Pes je ostatně přítelem člověka od nepaměti, anima fidelis, mnohé malíře tato láska k tvoru, který nezradí, provázela, provází a zcela jistě bude provázet až do skonání věků. Připomeňme jen lásku jistého rakouského malíře k fence německého ovčáka Blondi původem z Kravař na Opavsku, lásku ke psům sdílel také nejvýznamnější český grafik 20. století, velký mystik, spiritistické médium a básník Šumavy Josef Váchal… Spojení umělce se psem snad nejdojemněji, až biedermeierovsky sentimentálně vyjádřil v roce 1860 ve své černobílé litografii „Mozartův pohřeb“ Josef Heicke, grafický list, ve kterém pejsek jde za kočárem s Mozartovou rakví pomalu vlekoucí se zimní krajinou. Podle legendy tuto grafiku měl nad postelí pověšenou božský Ludwig van Beethoven, aby mu připomínala každý den před spánkem a po probuzení těžký úděl umělce.

Ze současných malířských superstars, kteří se věnovali tématu psího života, bych zmínil Davida Hockneyho a jeho sérii Dogs days, kterou začal v září roku 1993 a okomentoval ji takto:

"I make no apologies for the apparent subject matter. These two dear little creatures are my friends. They are intelligent, loving, comical, and often bored. They watch me work; I notice the warm shapes they make together, their sadness and their delights. And, being Hollywood dogs, they somehow seem to know that a picture is being made." David Hockney

V klasické křesťanské ikonografii pes neměl vždy úplně dobrou pověst, symbolizoval ďábla a zlé síly. Pes figuroval v obrazech jen marginálně, byl v nejlepším případě atributem věrnosti, jak je například zobrazen ve slavném Durerově mědirytu z roku 1513 nazvaném „Ritter, Tod und Teuffel“. Malířka Blanka toto paradigma „psa na vedlejší koleji“ ruší a posouvá věrného přítele člověka do obsahového středu obrazu a zároveň ho antropomorfizuje.

Jako inspirační zdroj k obrazům mrtvých tváří, černobílých portrétech v rámečcích jsou fotografie na keramických destičkách, keramické fotografie obvykle dávané na náhrobní kámen. Tyto tváře vyvolávají otázky, co to bylo za lidi, jaké měli zaměstnání, jaké životy žili? Na jednom z těchto portrétů je hlava psa s lidským výrazem, malířka zde zůstává věrna své osobní ikonografii, psa staví na roveň člověka a zároveň mu vzdává hold jako příteli, který již odešel a nikdy se nevrátí. Nálada těchto obrazů je melancholická, barevnost je laděna do černo-šedo-zelených valér vždy s nějakým červeným akcentem, který malbu rozzáří a dodá ji malířský náboj. Malířka se snaží o iluzionistickou malbu, jako svůj podpis a potvrzení svého malířského umu dodá k obrazu drobného mravence lezoucího po obraze. Snad tato malířská virtuozita je odkazem na Dalího hemžení mravenců na červených hodinkách v levém dolním rohu obrazu „La persistencia de la memoria“ (trvalost paměti) z roku 1931. Malířka si v tomto cyklu obrazů klade otázky o přetrvávání vzpomínek, moci obrazu a také si klade otázku pro umělce nejpalčivější: „Přežije mé dílo nebo budu s ním zapomenuta?“. Tato otázka je dvojsečná, v manické fázi tvorby vás povzbuzuje a říká: „Maluj malíři a překonáš čas“ a ve chvílích deprese přichází znovu a říká slavné biblické přísloví z knihy Kazatel: „Vanitas vanitatum et omnia vanitas.“ A vskutku tyto analogie s Dalím nejsou náhodné, malířku Blanku se Salvádorem spojuje jakási skrytá genetická příbuznost, stejná snaha zachytit sen či cosi o čem se nedá mluvit, ale je to možné namalovat.

Děkuji za pozornost.

Fotografie z výstavy naleznete zde či na našich facebookových stránkách.