V uplynulém týdnu se v Praze hodně mluvilo o Munchovi; proběhla přednáška o jeho životě a díle ve Skandinávském domě, konference na Avu, promítání filmu v Městské knihovně a komentovaná prohlídka v Národní galerii. To vše při příležitosti 150 let výročí jeho narození. Tento festival si kladl za cíl představit nejvýznamnějšího norského malíře z různých úhlů.

Munch se narodil v roce 1863, v tvorbě ho inspiroval jeho docela zasmušilý osud. Brzy mu zemřela matka a jeho otec poté upadl do jakéhosi náboženského fanatismu. V mladém věku zemřela i jedna z jeho sester, další byla psychicky nemocná. Se svými bratry údajně usoudil, že se v jejich rodině dědí nemoc a šílenství, proto se prý rozhodli sami nikdy nemít děti. Munch pracoval v cyklech, vracel se ke stejným tématům, které maloval a kreslil v různých variantách. Jedním z témat byla právě jeho rodina; smrt matky, umírající sestra... Jeho dílo působilo ve své době velmi skandálně, přesto byl ale už tehdy považován za jednoho z nejvýznamnějších žijících umělců. Později se začal přátelit s bohémy a anarchisty, začal malovat více své vnitřní pocity než realitu. Problémy mu dělaly také vztahy, v té době se často v obrazech vracel k tématu "upířích" žen. Většinu obrazů namaloval v hotelových pokojích, často totiž střídal místa pobytu. Žil v Paříži, Berlíně, v Holandsku, Itálii... Ke konci života žil na venkově, kde se věnoval hlavně malbě krajin a zemědělských motivů.

Součástí přednášek byla také prezentace české výpravné publikace Být sám, která vyšla u příležitosti 100. výročí Munchovy pražské výstavy v roce 1905. Úryvky z knihy četla překladatelka a spoluautorka knihy Jarka Vrbová. Současně byl také prezentován komiks Munch norského spisovatele Steffena Kvernelanda. Na konferenci přednášeli významní kunsthistorici, mluvilo se o překladu Munchových zajímavých deníků do češtiny. Za zmínku určitě také stojí životopisný film z roku 1974, který popisuje nejen důležité události v Munchově životě, ale také vykresluje tehdejší společnost Kristianie (dnešní Oslo). Komentovaná prohlídka ve Veletržním paláci se pak zaměřila hlavně na jeho dílo Tanec na břehu, který býval součástí Munchova známého cyklu 22 obrazů Vlys života. Tento cyklus byl naposledy prezentován při výstavě v roce 1905 v Praze, díky níž se Munch proslavil v českém prostředí, a která zásadním způsobem ovlivnila české moderní umění. Dále se mluvilo o obraze ze zcela jiného období jeho tvorby, a tím je Pobřežní krajina u Lübecku. 

Šibori - je tradiční technika malování na hedvábí - pusťte se do úžasného světa batikování hedvábí a dalších látek!

Pokud máte rádi techniku malování na hedvábí, tak tato technika šibori Vás doslova chytne za srdce. Díky tomuto zdobení látek je možné dosáhnout neopakovatelných vzorů, symetrických i asymetrických ornamentů a přírodou inspirovaných motivů. Oproti klasickému pokládání barvy na napnuté plátno či hedvábí štětcem, zde se nejprve látka před samotným barevním upraví - a to např. seskládáním, zvrásněním, stlačením, prošitím, různým svazováním či stáčením a uzlíkováním. Podle typu úpravy, kterou před barvením zvolíte - ovlivníte budoucí podobu obrazu. Věštinou dekorování technikou šibori vycházelo z pravidelných a přesných geometrických tvarů, kde právě dokonalá přesnost snoubená z barevnou volností propůjčují šátku ši hedvábné šále neuveřitelné kouzlo, díky němuž si tuto techniku malování na hedvábí zamilujete. Krásné na ní také je to, že se nekladou meze Vaší vlastní tvořivosti a nápadům - prostě stále je co zkoušet, upravovat a vyvíjet.

Název techniky šibori vychází z japonského slova shiboru, což je výraz pro manipulaci s látkou před barvením. V přesném překladu znamená něco jak mačkání, muchlání, tlačení. V Indii se setkáte s názvem bandhani.

Na tuto techniku barvení jsou vhodné všechny možné materuály - pro velmi přesné vykreslení je moc fajn použít hedvábí, pro jeho jemnost. Čím jemnější látka, tím zřetelnější prokreslení vzorů.

...celý článek zde

První úterní hodinu se scházíme v počtu pěti členů, jsme pěkně slezlí i zalezlí v zadní části ateliéru, v místnosti před námi se to hemží studenty malby-kresby, figuranty alias modely, občas projdou lektoři Jirka Houska nebo Bára Chlastáková, v lepším případě nakouknou, jak nám to jde od ruky, prohodí pár slov, popřípadě něco hledají. Občas je potřeba přesunout stůl, najít volný papír, dohledat fén, obstarat prodlužovací šňůru – všechno hovoří o tom, že to tu žije. A mě spousta lidí a produktivního ruchu kolem nesmírně nabíjí a paradoxně mi pomáhá se soustředit. 

S Robinem Kaločem, který dílnu vede, se moc nezdržujeme představováním, i když na něj taky přijde řada – na to máme všichni spoustu elánu a chuti vrhnout se do práce. A to i přesto, že je venku tma jak v ranci a všichni bychom v půl sedmé večer měli být utahaní po vyčerpávajícím dni. „Noste si z domova skici, abyste neztráceli čas s předpřípravou, přece jen jsou ty tři hodiny na práci docela krátké,“ předesílá Robin. Dobře, takže domácí příprava, ale co budu dělat dneska? Listuju pod stolem ve svém „mobilo-diáři“, protože se v něm dají dobře a rychle uchovat věci, které mě v krajině, městě zaujmou, ale hodí se všechny zrovna pro grafiku? Jak by se to muselo přizpůsobit výslednému formátu? Snažím se být při tom počínání co nejméně nápadná, ale moc mi to nevychází, přes všechno to počáteční hrabání v tašce až po finální lovení přístroje v kabátu. Aspoň, že výklad zvládám poslouchat na půl ucha.  
Kolegové se zdají být schopnější, přicházejí na hodinu skvěle připravení, tahají kresby jako z rukávu. Mně nakonec zachraňuje fotka mých dveří před stěhováním, na které jsem si tenkrát lepila různé nápady, útržky cizí poezie, pohlednice z výstav a podobně. Je to sice staré, už z dob, kdy moje vědomí bylo ovlivněné studiem roztomile roztodivných -ismů, ale stačí to, jen změnit kompozici, ať to taky k něčemu vypadá. A napříště se řádně připravit, to už bude suchá jehla a tak snadno se z toho nevyvlíknu. Naštěstí je zdejší knihovna plná inspirace, ze které se dá čerpat.

Ty tři hodiny nám u práce na linorytu utíkají hrozně rychle, je až nezvyklé vidět, jak jsou všichni zabraní do práce, dokonce si nikdo ani nepovídá, všichni se chápou nožíků a rydel a už to sviští po linu. Naštěstí jsem si po předchozích zkušenostech vzala tvrdší, pán vedle mě už takové štěstí nemá, nastávají mu nějaké potíže při sušení, nepracuje se mu podle jeho představ. Ale přes počáteční obtíže hotová práce vypadá skvěle. Nestačím dělat nic jiného než se rýpat ve svém linu a nahlížet sousedům přes rameno – paní vedle mě tvoří kočičího netopýra, kterého podle jejích slov dostala za úkol, a tak jsem nakonec užaslá, co dalšího v dílně vzniklo.

Krom rydel používáme ještě tužky a fixky, abychom si předkreslili to, co budeme dělat. Přichází moment věčně nespokojeného tvůrce – není tahle věc moc vlevo? Není to už překombinované? Nemám to tady ještě dotáhnout? Perfekcionismus je hrozná vlastnost.

Robinovi roste pod rukama práce, postupně dokončujeme a nosíme mu lina k satinýrce, všechno je potřeba natřít válečkem, někde je lino trochu mastné, tak je to třeba spravit, někde pro změnu pro odlišnou výšku lin vypodložit, aby to stroj vzal dobře. Ani nestíháme reliéfní otisk, kolik toho je. Tisky se kupí na stole, mně vycházejí v takovém zvláštním šumu, jako se objevoval na starých televizích při výpadku signálu. Smějeme se tomu a Robin navrhuje, že by z toho mohl být cyklus, kdyby se do jednoho z tisků zasáhlo i štětcem.

Pak lektor ukazuje, jak vzniká ruční tisk. Dá se to dělat i třeba prachobyčejnou lžičkou, výsledek je o trochu jiný než ze satinýrky; někdy kontrastnější, někdy přesně obráceně, zkusit se má všechno. Kdosi z nás je zvědavý a táže se, jak se tisknou ručně velké plochy. „Na to jsou speciální válce,“ usmívá se Robin a je vidět, že ho práce s námi baví, dokonce přetahujeme, abychom stihli vytisknout některé věci víckrát a porovnat rozdíly.

Balí se, smetá se lino ze stolů, vyklepají ořezávátka do koše… ahoj, ahoj! Uvidíme se příště! A stejně se člověk u východu zapovídá, protože už se tu začíná cítit jako doma. A nabízí se otázka – co vlastně doma, proč se tam vůbec vracet? Aha, no jo, my si máme připravit tu skicu na příště…

Warana Psavomorecká

Francouzská nadace nabízí velice zajímavou možnost pro současné umělce pohybujících se v oblastech: malby, kresby, fotografie, sochařství, instalace a videa.

• Uzávěrka soutěže (předložení prací či projektů) je 15. prosince 2013
• Soutěž není omezena věkem ani národností
• V kategorii instalace a socha mohou umělci předložit stávající práce i plánované projekty, v ostatních 4 kategoriích (malba, kresba, fotografie, video) mohou zájemci nabídnout pouze již existující díla
• Soutěž je otevřená pro všechny fyzické osoby (skupiny)
• Každý kandidát (skupina) může předložit pouze jedno dílo
• Vítězové z jednotlivých oblastí se mohou těšit nejen na kvalitní prezentaci svých děl, ale také na štědré finanční odměny
• Více potřebných informací najdete na na stránkách  Nadace Francois Schneider 

    V dnešním příspěvku se podíváme na fotografie žen od Tarase Kuščynského. Tento český fotograf se narodil 1932 v Praze, vystudoval architekturu na ČVUT, později pracoval jako projektant a od roku 1966 se věnoval výhradně fotografii. Rád fotil ve volné přírodě, i když jsou jeho fotografie často inscenované, vyhýbal se použití umělého osvětlení a pracoval s přírodním světlem. Hlavním tématem jeho díla je ženská krása. Uspořádal řadu výstav v čechách, ale i v zahraničí, například v Nizozemí či Japonsku. V současné době probíhá výstava jeho fotografií na Staroměstské radnici. Zemřel roku 1983 v Praze.

        V Londýnské Tate Gallery právě probíhá výstava německého malíře jménem Paul Klee s názvem Making Visible. Tento umělec se narodil roku 1879 v německém městečku jménem Munchenbuchsee poblíž Bernu a žil do roku 1940. Studiu malířství se věnoval nejdříve v Bernu a pak  v Mnichově, kde se seznámil s Vasilijem Kandinským a dalšími členy malířské skupiny Der Balue Reiter. Po první světové válce byl jedním ze zakládajících členů uměleckého uskupení Modrá čtyřka. Vyučoval malbu na Akademii v Dusseldorfu až do roku 1933, kdy bylo fašisty jeho dílo označeno za "zvrhlé umění" a Klee musel uprchnout do Švýcarska. 

        Český malíř Antonín Chitussi se narodil roku 1847 v Ronově nad Doubravou, ve dvaceti letech odešel do prahy kde po krátkém pobytu na Vysokém učení technickém nastoupil na Pražskou Akademii Výtvarných umění, odkud po krátké době, nespokojen s tehdejším způsobem výuky, odešel studovat do Mnichova a později do Vídně. Ani v těchto městech mu nevyhovoval přístup k výuce malby a tak se vrátil do Prahy a věnoval se studiu historické malby na Akademii Výtvarných umění. V průběhu studií se zapojil spolu s Mikolášem Alšem do protestů vůči jednomu z německých profesorů a po sléze mu bylo doporučeno aby Akademii opustil. I přesto se věnoval naplno malbě i nadále a pronajal si atelier v Praze na vltavském nábřeží. Roku 1878  se účastnil válečného tažení Rakousko - Uherské armády do Bosny a Hercegoviny. Po návratu z války odjel do Paříže a seznámil se s malbou Barbizonské školy, která ovlivnila jeho přístup ke krajinomalbě. 

Kreslil/a jsem pouze na jako dítě, mohu se kurzu automatické kresby účastnit? Nemám žádné zkušenosti s malování a kreslením...

Automatické kresba je určena pro všechny, kteří chtějí najít nový způsob svého vyjadřování. Zalíbení v automatické kresbě si najde i ten, který si myslí, že neumí kreslit. Automatická kresba je nástroj, arteterapeutický prostředek, tichý společník Vašich tvůrčích chvilek, času odpočinku, relaxace, rozjímání či zkoumání sebe sama, svých pocitů, introspektivních chvilek...

Automatická kresba - automatické písmo?

Automatické písmo vychází ze schopnosti člověk či jeho ruky bohybovat se automaticky. Postupně, jak budete trénovat automatickou kresbu, může pohyb ruky přejít k vyjadřování písmem, jakémusi intuitivnímu psaní. Automatické písmo lze postupně cvičit formou zaznamenávání volných myšlenek a asociací na papír. Napište si každé ráno volný záznam svých myšlenek, piště cokoli, co Vám přijde na mysl, nehodnoťte, spíše zaplňujte papír písmenky / někomu se lépe píše psacím písmem, protože je vázané k sobě. Nepřemýšlejte nad tématem, prostě nechte text volně plynout...

Automatická kresba a diagnostika?

Stejně tak jako každá lidská činnost i automatická kresba v podstatě nemá hranice. Je naším osobním nástrojem a můžeme ho používat tak, jak věříme, že je pro nás správné - automatická kresba nám dává do rukou analytický, umělecký či komunikační nástroj.
Automatickou kresbu lze využít k diagnostice našeho zdravotního stavu, můžeme si kreslit různé zóny - vztahové, prostorové, mentální, můžeme zkusit zobrazení energetických polí, čaker, můžeme se ptát na zdravotní stav. Výtvarníci mohou vytvářet tematické kresby, vyjadřovat své emoce, pohledy do jiného světa. V podstatě nás automatická kresba může napojit na intuitivní vnímání, které je nám jako lidským bytostem vlastní.

Mohu automatickou kresbou léčit?

Těžká otázka, nevím, ale věřím, že ano. Lidské bytosti jsou zázračné, tak jako pohlazení od maminky funguje na bolavé kolínko lépe než tisíc prášků z lékárny, tak i náš stav soustředění, zároveň uvolnění a koncentrace na věc, která je pro nás důležitá má obrovskou sílu. Asi znáte okamžiky před usnutím, kdy všechno kolem je tišší a Vaše nitro se stává prostornějším. V tomto okamžiku skoro slyšíte svá opravdová přání. Možná znáte stav, když jste zamilovaní a jediným Vašim přáním je opět vidět svoji i lásku a toto přání celá Vaše bytost volá do vesmíru.

Přitom když kreslíte a jste soustředěni, nejste vyrušování "každodenním šumem", hýbete rukou po papíře, intuitivně vybíráte barvy, v tomto stavu "meditace" jsme jako lidé velmi silní a velmi mocní. Pokud pošlete myšlenkou či přáním někomu ze svých blízkých při kreslení energii k uzdravení, věřím, že dojde správně. Věřím, že mu tím pošlete větu, která mu do ucha zní "mám Tě rád/a". Energii, kterou svým soustředěním pošlete, neztratíte, ba naopak, podle klasického principu "dej a bude Ti dáno" se k Vám vrátí. Věřím tomu, že člověk může svým naladěním změnit svůj pohled na věc a právě automatická kresba může pozitivně působit při naše ladění.

Co když bych si chtěl/a automatickou kresbu jen vyzkoušet?

Automatická kresba je technika jako každá jiná. V rámci našich kurzů můžete klidně přijít jen ze zvědavosti. Budou Vám ukázány postupy, prakticky si vyzkoušíte, jak Vás kresba bude bavit a jak Vám půjde její čtení a výklad. U olejomalby Vám budeme říkat, jak se barvy míchají a jak se ředí - u automatické kresby Vás provedeme tím, jaké lze použít pomůcky, jak lze rozhýbat ruku / či tělo, jak se na kresbu připravit, jak často lze kreslit a co vše nás může na cestě automatické kresby potkat. Budeme mluvit z osobní zkušenosti, budete nám pokládat otázky a my pokud budeme vědět, tak odpovíme.

Co může být přínosem automatické kresby?

To, jak působí automatická kresba na každého z nás se může lišit. Záleží na našem individuálním životním nastavení a okolnostem. Obecně automatická kresba může přispívat ka zklidnění emocí,zvýšení schopnosti koncentrace, snížení stresu, přináší potěšení a radost z tvoření, radost z obrazu a malování, může vést k nalezení skrytých schopností, objevení hlubší tvořivosti, odstranění zábran projevování naší kreativity, podporuje nápaditost v jiných oblastech našeho soukromého nebo pracovního života, může přinést jiný pohled na svět, přináší radost a optimismus, podporuje komunikaci se sebou samým a okolím.

Automatická kresba je možnou cestou, či technikou, jak lépe naslouchat sobě, svým přáním. Je to způsob, který nám pomáhá lépe rozumět a pochopit své směřování, pomáhá nám spolu se zklidněním vracet se k činnostem, které nám šly, když jsme byli jako děti. Jsme jedineční, každý z nás má určitý dar, své místo na zemi. Automatická kresba je pestrobarevná možnost, jak vést hlubší a bohatší, snad smysluplný život.

Místnost je plná lidí – kupodivu dorazilo spousta mužů, to se obvykle nestává na workshopech. Ale pravda, malujeme olej; dobře, že se to v místnosti hemží samými mistry.

Náš lektor je taky mužského pohlaví, jmenuje se Tomáš Spěvák a tentokrát nás povede celých sedm hodin, když tedy nepočítáme přestávku na oběd.

Malé překvapení pro ty, kteří si mysleli, že celý kurz bude o stání u plátna a výuky techniky. Velký omyl. Olejomalba natolik letitá a vlastně i natolik složitá – alespoň co se přípravy a vrstvení týče, že je dobré chvíli posedět a poslechnout si exkurz do světa imprimatur, barev, štětců, pláten nebo oleje. Samozřejmě nechybí ani krátký úvod do historie techniky jako takové. Velkým přínosem – a to Vás může Tomáš Spěvák za dobu jednoho dne skutečně naučit – je ozřejmění toho, na co si dát pozor, co rozhodně nekupovat, kde naopak můžete sehnat ty nejlepší štětce, jaký je mezi nimi rozdíl, jakých se olejů se rozhodně vyvarovat, který po nanesení na plátno postupně žloutne a tak podobně. Jestli jste si mysleli, že teoretická škola končí a tradá malovat, tak budete ještě na chvíli ve svém úmyslu pozdrženi. Jestlipak už jste si zkoušeli napnout plátno? Že ne? Tak hybaj do ruky kladívko, blind rámy a hurá. Jestli se dílo podařilo poznáte podle toho, že se vám to nikde nekřiví. Pak ještě připnout samotné plátno; když je moc navolno, přitlouct klínky. Pořád to není všechno, kouzelné slůvko imprimatura tu určitě ještě jednou zazní, protože máte sice našepsované plátno, ale chybí mu podkladová vrstva. Všichni natíráme až se z nás kouří, po plátně to různě stéká, tvoří se flíčky, jenže i to je dobře, takže si můžeme oddechnout a – najednou je tady obědová pauza.

Pokud jste si nic nepřinesli a nemáte hlad, můžete teď v zadním „traktu“ ateliéru posedět a listovat v knížkách, načerpat inspiraci. Pokud byste se chtěli skutečně věnovat jídlu, doporučuji přinést si vlastní skicu nebo něco, na čem chcete pracovat, ať vám to jde rychleji od ruky. Nezdá se to, ale v zápalu tvorby nakonec zjistíte, že na samotné malování zase tolik času nezbývá a už kvůli vrstvení oleje bude asi lepší být pomalejší, rozvážnější a dodělat si dílko doma – základní pomůcky pro olej si budete moc nakoupit rovnou v ateliéru, takže žádný strach, že byste od něj museli na dlouho opustit. Kdo pracoval hojně v předchozích časech s temperou nebo akrylem, možná bude chvíli vykolejený z toho, jak se chová olej, jak vám to pod rukama „nejde“, protože se mu nechce dělat, co si vy přejete. Někdy i zapomenete namáčet štětce do skleničky s olejem. Možná si teď ťukáte na čelo, ale věřte, že ruka hlavu moc neposlouchá a podvědomě děláte přesně to, na co jste automaticky naučení, i když jste už o oleji leccos četli a rámcově víte, jak se chová.

Pokud překonáte počáteční úskalí a podaří se vám namíchat správnou barvu, už vám nic nebrání v malbě. (Možná jen malé doporučení, pokud jste zvyklí na kvalitní štětce a nechce se vám používat  erární a myslíte to s olejem do budoucna vážně, rovnou si přineste vlastní.) Obrovská výhoda oleje tkví v tom, že pokud nejste s výsledkem spokojení, stačí dosavadní práci hadříkem jednoduše setřít. Ale žádný strach. Kolem vašeho stojanu se samozřejmě tu a tam mihne Tomáš Spěvák, aby vás navedl a poradil, co s barvami i samotnou kompozicí. A po čtyřech hodinách tréninku stačí už obraz uložit do ateliéru a po zaschnutí si pro něj přijít. A je to! Že ten olej není taková šlamastika, jak se na první pohled zdálo?
 

Vydání krásné ilustrované knihy od Kateřiny Sechovcové

V dnešním krátkém vstupu Vás mohu s potěšením informovat o vydání krásné ilustrované knihy beze slov, kterou najdete v knihkupectvích pod názvem Kouzelný polštář od Kateřiny Sechovcové. O této ilustrátorce a její knize jsem již dříve psala v článku, který naleznete pod jménem „ Ilustrace nejen pro děti“.

Myslím si tedy, že o vzniku této knihy i jejím obsahu již bylo řečeno dost.

Osobně však ráda vzpomínám na okamžik, kdy jsem držela knihu poprvé a těšila se, až ji uvidí i mnozí další, jelikož si myslím, že si to tato kniha opravdu zaslouží.

Dokonce by mě ani nenapadlo, že se s ní budeme radovat spolu s mým malým synovečkem.

Z toho důvodu Vám alespoň jako malý vstup do dětských let zde přikládám pár obrázků a kdo ví, třeba i některému z Vás přeskočí červená kočička na sukni a zažije s ní mnoha dobrodružství.

Všechny Vás zdraví

Veronika

V dnešním příspěvku se podíváme na českého malíře Jakuba Schikanedera.

Pražský rodák přišel na svět roku 1855, v roce 1878 úspěšně zakončil studia na pražské Akademii výtvarných umění a vydal se na přibližně roční cestu po Evropě, navštívil Paříž, Mnichov a další evropská města. V roce 1880 se podílel společně s Emanuelem Krescencem na výzdobě Národního divadla, konkrétně Pánského salónu Královské lože. Bohužel bylo jeho dílo odstraněno po požáru divadla v roce 1881, ačkoliv nebylo požárem zasaženo. Ve své volné tvorbě se zpracovával především tématiky pražských ulic a zákoutí. Jeho obrazy mají silnou atmosféru, scény se odehrávají v noci, v setmělých kulisách staré Prahy, kde Schikaneder prožil celý svůj život. V roce 1896 se stal profesorem atelieru Dekorativní tvorby na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.  

       Land art - umělecký směr který vznikl v 60. letech v USA a  využívá přetváření krajiny za účelem vytvoření uměleckého díla. V této oblasti se využívají organické a anorganické přírodniny, které jsou přeskupovány a skládány tak, aby vytvořili esteticky působivý celek v krajině. Umělci využívají přirozenosti a ladnosti krajiny, díla jsou působivá a často monumentální, zasazena do krajiny tak,  aby vytvářela úchvatný dojem, ale zároveň byla v souznění s přírodou.