Deník z grafické dílny - Laková technika

Nu dobrá. Takže nezbude než dobře taktizovat. Pozoruj, Waranče, co dělají ostatní – hlavně nenápadně a nenech se vyvést z míry. Když se snažím rozklíčovat, proč jsou na stole hned dvě plechovky s lakem, připlíží se ke mně Robin, prý jestli jsem to všechno stačila a jestlipak vím, co mám dělat. Uf! Ani neví, jaký právě žuchnul balvan. Teď už pokorně přiznávám, že nevím vůbec nic. Robin mi vysvětlí, že je potřeba udělat na kovovou matrici – se kterou jsme pracovali i u suché jehly –, reliéfní kresbu a že mám na výběr hned ze dvou druhů laků. Na rozdíl od suché jehly, tak můžu na matrici vytvářet rozmanité struktury a kromě toho, že budu moct používat k nanášení laku různé nástroje, můžu také použít rozličné předměty, které do ještě nezaschlého laku lze otiskávat a vytvořit tak strukturu ještě o něco zajímavější.

Nejlepší je nanést si lak přímo na matrici, zinkovou či měděnou desku, kterou pokud chci, mohu začistit – ale nemusím –, a dál do napůl zaschlého laku dělat vrypy. Jestli jsem se toho z počátku bála, tak mě to teď nesmírně naplňuje a baví. Sice jako vždy nevím, co od výsledku čekat, ale to je náhodou na grafice to nejlepší, alespoň pro člověka, který všeobecně zbožňuje překvapení a dychtivě se těší na další tisk. Navíc Robin mi chválí zvolený námět (trochu se stydím, protože úroveň té kresby je děsivá, jak jsem to dělala v chvatu), říká ale, že to bude dobré. Jenom se diví, že jsem si pro svou práci vybrala tak malou desku. Za prvé vím, jak mi všechno trvá, za druhé mě čeká ještě suchá jehla z minula, kterou jsem nestačila vytisknout.

A největší překvapení mě teprve čeká, to když si vyberu průhledný lak a ne bílý lesklý balakryl, pustím se do práce, předkresluji námět a ten mladík vedle mě spustí na svou kolegyni po pravici francouzsky! Tak proto to táhlé měkké ahoj! Ale smekám, protože jsem ani na chvilku neuvažovala o tom, že by to mohl být cizinec. (Vytváří akorát nějaké stromořadí.)

Když jsem se svým plouvoucím hřbitovem hotová, sunu se do fronty k satinýrce, kde na nás čekají Robin s asistentkou. Ale jsem odkázána k horkovzdušné pistoli, jako spousta z nás, aby lak správně zaschnul. Je potřeba taky zanést barvu, napřed to po vzoru ostatních zkouším sama, ale výsledek není úplně dobrý, je to příliš světlé, téměř nic na tom není vidět. Tonoucí se Robinovy asistentky chytá. Je zlatá, pomáhá mi barvu zatřít a s výsledkem jsme obě spokojené – až mě překvapilo, jak skvělý je –, jen nám popraskal lak a odloupl se kus náhrobku při stírání barvy, ale nic si z toho nedělám, protože ve výsledném obrázku se místo něj najednou vyloupl modlící se, klečící poutník před křížem! Tisky si prostě žijí vlastním životem, a jestli budu chtít, můžu to s klidným srdcem považovat za zázrak shůry.

Dál zatírám barvu do matrice se suchou jehlou, na to jsem obzvlášť zvědavá, poté co je plech úplně pokrytý, snažím se barvu setřít organtýnem, aby na mě motiv zpátky vykoukl, a pak už jdeme tisknout. Postava by ve výsledku mohla být sice více kontrastní, ale i tak jsem spokojená, město v pozadí je dobré. Tak zkusím ještě druhý tisk, tentokrát v kombinaci barev, kdybych přidala na intenzitě, možná z toho vykouklo něco víc, ale nevadí. Hemžení v ateliéru narůstá, jak se osazenstvo snaží prodrat k satinýrce, raději už to dneska nebudu pokoušet. Obcházím desky, na které ostatní lepí páskou grafiky, aby se nezkrabatily a zase, jako obvykle, žasnu, přeju i závidím. Vše v dobrém a s nadšením.

Pak už jen zbývá zabalit destičky i grafiky do papíru, abych je nepomačkala cestou. A zase do ven zimy. Nedávno letěl jeden můj obraz ze schodů, snad tentokrát neskončím v nějaké kaluži. Budiž mi přáno.

Warana Psavomorecká