Umění - článek od Tomáše Hokeše

Umění a vlastně i život jako takový vnímám jako Mandelbrotovu množinu. Ať už se na fraktální obrazce díváme zdálky či zblízka, vidíme stále totéž. Slovo umění je v dnešní době denně ničeno všelijakými přívlastky, které si ho, jak je jejich zvykem, přivlastňují. Uměním je dnes vše, co se tím slovem samo označí, což vede k pokřivenému vnímání už samotného slova. Co vlastně dneska vyjadřuje slovo umění? Je to totéž, co před sto nebo pěti sty lety? Jde i dnes o napojení na prapodstatu života? Jde i dnes o to, kolik je toho autor schopen přinést ve své duši ze země, která nemá hranic? Umělecké dílo je určeno v první řadě pohnutkou, která vede k jeho vytvoření. To je základ vztahu mezi autorem a dílem. U mnoha děl i „děl“ dneška cítím pohnutku jedinou: Všimněte si mě! Tady jsem! To jsem udělal JÁ! To čumíte, co?! V podstatě by se to dalo shrnout větou: Dostaň se do novin a prodáš i štětku vod hajzlu (to řekl respektovaný vysokoškolský pedagog). A tak tu máme spoustu různých umění. Třeba postmoderní umění. Tohle sousloví jsem si vždycky překládal do věty: Nic neumím, jsem na to hrdej a vy mi za to plaťte. Taky máme moderní umění. Máme ho už zhruba sto let, takže jde o pojem jaksi nafukovací a v podstatě nicneříkající. Máme také nezávislé umění. Tomu jsem nerozuměl nikdy, umění je nezávislé jaksi z podstaty, takže pokud má zapotřebí svou nezávislost deklarovat, pak zřejmě půjde o tzv. dotovanou nezávislost, která bývá stejně uřvaná jako bezvýznamná. Poměrně spolehlivým vodítkem u výsledků těchto aktivit jsou názvy děl. Ty věci se zpravidla jmenují úplně jinak, než vypadají, potřebují vysvělení, dovysvětlovávání a pokud ani poté nepochopíte, jste označeni za burana a pozéra. A asi proto se opakuje a zřejmě bude opakovat stále stejný příběh. Ve své době zcela neznámí předběhli čas o generace a celý svůj život prožili v jistotě, která pramenila z toho, co už udělali a udělají, a ne z toho, co o tom kdo řekl. Protože když jde člověk dobře, tam, kde to nejvíc bolí, tam, kde přímo nahmatá puls života a světa, tak to cítí nejlépe sám a potvrzovat mu to nikdo nemusí. A pokud má člověk to štěstí, že mu osud dá dost talentu a odvahy k tomu, aby se mohl „připojit“ a přežil to, tak se potom stane každý další den svátkem. Umění je překonaná bolest. Ne terapie. Z tolika věcí, které čtu, vidím nebo slyším na mě někdo volá: Pomož mi s tím. Nes to se mnou! Podívej se, v čem musím žít… Caravaggio říkal, že umění má dávat radost. Dá se to otočit i tak, že co nedává radost, není uměním? Možná… Faktem zůstává, že radost dnes dává máloco. Vždycky jsem si představoval, co by asi tak říkal Michelangelo, kdyby viděl finále kterékoliv Ceny Jindřicha Chalupeckého. Podle mě by dostal takovej záchvat smíchu, až by z toho umřel. Vzpomeňme si na jeho Pietu, která už pět set let mluví sama za sebe a bude mluvit, dokud bude člověk člověkem, a která bude (doufejme) na věky dokazovat, že umění je otázkou srdce a ne rozumu, protože rozum je pouhým nástrojem a ne podstatou člověka. V jeho době bylo obvyklé, že sochaři dělali i sochy, které neviděl nikdo. Byly umístěny na místech, kam viděl jenom Bůh (dle potřeby dosaďme to, k čemu máme největší úctu: Osud, Vesmír, Příroda, Kosmický duch, Synchronicita, atd., protože slovo Bůh dnes také nevyjadřuje to, co vyjařovalo tehdy), takže šlo o tajemství mezi umělcem a Bohem. Kde je dnes nějaké tajemství? Stačilo by aspoň maličké, postmoderní tajemství…

Ale tohle všechno nakonec stejně spálí čas. Co je přemrštěné, bývá bezvýznamné. Soudobé umění ve své většině vyjadřuje hlavně bezradnost, bezduchost a bezrozměrnost dneška, tak se asi nemůžeme divit, že je stejně bezradné, bezduché a bezrozměrné. Ale i dnes jsou lidé, kteří navázali na Rodinovo: Umění má být konkrétní, aniž by je zajímalo, co si o tom kdo myslí, intuitivně jdou od díla k dílu s vědomím toho, že do něj dali víc, než v té době měli, protože vyrostli při jeho vytváření. Nikdo o nich neví, nic je neruší, sice se zpravidla protloukají tak tak, ale když autor vloží veškerou svou sílu do díla, tak na nic jiného stejně není čas. Ale jedno by neuměli. Žebrat. A jelikož dnes mnohé začíná tím, že se člověk musí setkat s někým, kdo má kalkulačku místo hlavy a ten nakonec rozhoduje o tom, co bude, nebo nebude, a jestli vůbec něco bude, tak podle toho ta naše současnost taky vypadá. Nedávno jsem byl v bance. Rozesmály mě obrazy z plotterových fólií. Troujúhelníky, pásky, kolečka a nesmyslné barvy, jedno veliké nic, vše samozřejmě podepsané a jistě draze zaplacené. Něco takového nad svou hlavou může strpět opravdu jenom někdo, komu je to úplně jedno, kdo necítí, neví…

Dnešní doba je ale fantastická v tom, že může každý. Když si vzpomenu, co to bylo za svátek se dostat do nahrávacího studia. Dnes ho má doma každý. Stačí notebook a máme lepší studio, než měli Beatles. Nahrát skladbu trvá třeba hodinu a za další hodinu ji může znát celý svět. Stejně tak obraz nebo cokoliv dalšího. Dnes se nemusí čekat na schválení někým, kdo rozhodne, jestli vůbec máte právo se o něco pokusit. Jen se nějak zapomnělo na to, že tvorbě je třeba také cosi obětovat. Že dílo musí vzniknout. Že musíme být schopni mu dát čas a prostor pro to, aby vzniklo. Oscar Wilde řekl, že v dobách zlých si umělecké disciplíny půjčují jedna od druhé, kdežto v dobách dobrých si půjčují přímo od života. V době, která už téměř zapomněla, co to je skutečné řemeslo, kdy je umělcem nazýván kdejaký sprejer, musí být člověk obzvlášť opatrný na to, co si sám v sobě nazve uměním. A v tom se už od dětství řídím pocitem. Buď je mi po přečtení, shlédnutí, poslechnutí díla lépe nebo hůř. Buď mě to nabije silou, kterou v tom autor nechal, nebo mi to vezme tu, kterou autor potřebuje, protože ji sám nemá. To je pro mě jediné kritérium pro posuzování toho, co je umění, a co není, a nemyslím si, že by se to někdy změnilo, protože můj cit mě zatím nikdy nezklamal.