Umění 20. století

Umění 20. století - část textu diplomové práce Lindy Drápelové Filipové

Průběh prvního desetiletí 20. století se vyznačoval rychlým sledem převratných hnutí ve výtvarném umění, architektuře, literatuře i hudbě ovlivněných změnami ve světě, sociální i politické struktuře. I když bouřlivé změny probíhají i v ostatních evropských městech, střediskem kultury zůstává Paříž.

Umělci hledají nové způsoby zobrazování, ohrazují se proti konformismu a akademické zkostnatělosti, osobují si stále větší nároky na co největší svobodu a tím se stále více odchylují od dlouhodobé tradice ztvárňování viditelného světa. Někteří umělci odchází do ciziny, aby hledali vhodnější podmínky pro svou práci.

Jsou vydávány manifesty, organizovány výstavy. Mnohé aktivity, které realizují umělci společně včetně činnosti avantgardy jsou považovány za provokující.

Výsledek uměleckého díla záleží na umělci, jeho vědomostech, fantazii, schopnostech i povaze. Je na umělci, jakému způsobu vyjádření dá přednost. Jeho tvorba je závislá na jeho potřebě.

„Malíř nemaluje, aby předváděl co vidí, a protože to umí, ale protože ho viditelný svět nutí, aby uspokojil hlubokou potřebu ztvárnit své pojetí života a přírody. Maluje, protože nemůže jinak.“ (Copplestone, T.: Moderní umění, Praha : Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965. s 17)

Umělecké dílo není nakonec závislé pouze na umělci, nýbrž nyní existuje samo a následně působí na diváka, ač reakce diváka není prvotním zájmem umělce. Je možné, že dílo nebude divákem nikdy spatřeno.To, jak dílo na vnímatele působí, záleží na něm samém, na jeho vlastnostech a schopnosti vnímat, stejně jako na výchově, době, ve které žije a jiných vnějších vlivech.

„Kvalita malíře i diváka opravdu spočívá v celé osobnosti jich obou; v umění se nikdy nelze spokojit jen s částí osobnosti.“ (Copplestone, T.: Moderní umění, Praha : Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965. s 21)

Reakce diváka samozřejmě nemusí být taková, jaká byla umělcem zamýšlená či předpokládaná. Stejně tak se mohou lišit i diváci v nahlížení na jedno dílo.

Inspirací, ze které umělec čerpá, může být jednak příroda ve smyslu okolí vnímaného umělcem, ale také jeho vlastní prožitky, přičemž se nejedná o zobrazení viditelného světa. Moderní abstrakce je spjata s „deformací“. Tato deformace však není objevem moderní doby. Nejde o zobrazení viditelného světa, ale o význam, který má pro samotného umělce. Nyní se dostal do popředí zájmu obraz a zobrazovaný předmět ztrácí svoji nezbytnost, námět není důležitý.

Obraz doby dvacátého století podává předmět, který je otevřen a rozbit, jeho forma je zrušena, čímž je zrušeno i realistické pojetí obrazu, přestože je realita východiskem. Na obraze se potom objevuje předmět formou a barevně integrován v novou sestavu, která je dílem ducha, prostá fakta vytvářející novou formu prostoru. Věc, není to, co by chtěl umělec spodobnit, chce nově zorganizovat prostor. Prostor zruší a vytvoří nový.

Nová fakta vznikají na základě malířem zvoleného postupu. Malíř se již nenechává svázat objektem, ten nyní věrně nenapodobuje, nereprodukuje, vyjadřuje se novým jazykem. Malíř vytvoří obraz jenž, divák může a pravděpodobně bude nahlížet jinak.
Nový přístup k prostoru nastoupil po dlouhých staletích a to co by mohlo být pokládáno za deformaci je něčím více než novým tvarem dílčích prvků zjevujících se ve své celosti. Obraz se nyní stává nezávislým na skutečnosti. Místo zobrazení okolní skutečnosti, vzniká vytvořená, vypracovaná, vynalézavostí vykonstruovaná kombinace tvarů. Tvary jsou v rovnováze, barvy spolu harmonizují. Došlo k uvolnění energie, což se projevilo v barvě i v linii. Předměty zde existují v náznacích, tvoří jednotu a teprve následně je vložen námět – nejde o námět, předmětem je obraz. Jen zcela náhodou se najde výraznější podoba s realitou přírody. Vnější hmotná skutečnost není základem, nezáleží na ní ihned od počátku. Realistický postoj umělce k modelu byl překonán.

Estetický zážitek se vyděluje od ostatních vjemů. Obraz je vydělen do oblasti estetiky. Vztah diváka k obrazu se odehrává v jeho nevědomí a odráží se navenek jako zájem či nezájem. To, co k nám proniká skrz obraz do vědomí, pochází z hloubi nevědomí, z nitra, z oblasti duše. 

Střediskem moderního umění se pro první umělecké směry stala Paříž. Fauvismus v čele s Matissem jako první z těchto směrů způsobil bouřlivou reakci tisku. Následoval kubismus vedený Picassem, dále tu byly expresionismus, futurismus. Začaly být vydávány manifesty a jiné programové dokumenty, například „První surrealistický manifest“ André Bretona...