Od misky pro psa, přes bonbon až k realismu… Tedy vlastně obráceně
V posledním příspěvku jsem se zaměřila na „umělecký tábor“ věnující se abstraktnímu umění a vzhledem k tomu, že mám osobně ráda kontrasty, proplížím se dnes do bašty zastánců proudu opačného, tedy tvorby realistické.
Předpokládám, že se mnozí z Vás již přinejmenším setkali s názorem typu: Proč vlastně kreslit realisticky, když v dnešní době můžeme využívat fotoaparát a všechny ty moderní technologie plné jedniček a nul a s jejich pomocí vše dokonale zachytit?
Zde bych ráda na chvíli odbočila k „bratrancům“ z hudebního světa a inspirovala se otázkou: Proč se lidé vydávají na živé koncerty, ať už jde o nastudování nějaké té klasiky či projevy hudců v rytmech současnějších trendů, přestože si mohou svou oblíbenou hudbu pustit doma ve skvěle vypiplané digitální formě? V základu jde přeci o stejné noty i podobné nástroje a přesto je zážitek pokaždé tak rozdílný. To co vidíme, či v tomto případě slyšíme, je variabilní projev bravurně zvládnuté technické stránky spojené s osobním projevem umělce či interpreta.
Osobně se tedy domnívám, že je mnohem důležitější projev umělce jako takový, než samotný prostředek, kterým bylo umělecké dílo ztvárněno.
Zajímavým podnětem pro toto namítání se stala před nedávnem v médiích proběhnuvší fotografie Jana Mikulky společně se svým velmi realistickým autoportrétem. Krom našinců však touto malbou značně zaujal také ve Velké Británii, kde získal první cenu Královské společnosti portrétních malířů. Jednalo se o novou kategorii, autoportrét, která byla vytvořena pro podporu volného vyjádření portrétu, aby umělci nemuseli být vázáni na pózování jiného modelu.
Jeho práce jsme měli možnost vidět také na dvanáctém ročníku veletrhu současného umění – Art Prague. Nejvíce mě zaujal obraz zabývající kontaktem vody s lidským tělem vyjádřeným nádherným vyobrazením slečny ponořené ve vodní lázni a ještě více ponořené do svých vlastních myšlenek. Podobnou tématiku můžeme nalézt i u dalších malířů, odlišnost této malby od ostatních však nacházím především v zachycení souladu dvou protikladů a to uvolněnosti v tak zkoprnělé pozici…
Čas neúprosně plynul a další přemítání o vztahu fotografie a realistické malby mě přivedlo na myšlenku provést rychlý pokus v praxi. Vzala jsem tedy jeden bonbon oblíbené značky z krabičky, na kterou jsem stále pokukovala během psaní, a postavila jsem jej před sebe. Vzala jsem tužku a pokusila se jej nakreslit. Překvapilo mě, kolik přemýšlení bylo nutné k tomu, aby se z misky pro psa (ano, opravdu to tak ze začátku vypadalo) stal doopravdy bonbon a to i pro nezasvěcené náhodné pozorovatele. Samozřejmě neberu teď v úvahu zkušené profesionální malíře, kterým by takové přemýšlení asi příliš času nezabralo. A co víc, třeba by i tak jednoduchému námětu vdechli i nějakou tu dnes již často skloňovanou uměleckou hodnotu.
Pokud bych však chtěla bonbon vyfotit, nepochybně by to trvalo chviličku. Bonbon by byl bez pochyby poznán, ale umělecká stránka zhola žádná (fotit opravdu neumím). Od mých kamarádů fotografů také vím, že lesklé věci člověk doma těžko vyfotí jen s domácí lampičkou a kompaktem bez stativu… Po nastínění této představy profesionálnímu, či uměleckému (občas bývají i jednou a touž osobou) fotografovi by mi nejspíše bylo taktně naznačeno, že jsem asi upadla z višně, případně z jiné peckoviny… Samozřejmě bychom neměli zapomínat také na to, že ani fotografie nemusí být vždy zcela realistická.
A tedy co říci závěrem?
Snad jen to, že fotografové ať fotografují a malíři ať malují a lidé ať myslí… si cokoliv.
Všechny Vás zdraví, Veronika
Workshopy - jednodenní výtvarné kurzy - PRAHA 2, BALBÍNOVA 28 - TEL: 777 422 022
Napište nám
Těšíme se na komunikaci s Vámi! :)