Deník z workshopu Vaječné tempery
Na hodinu vaječné tempery s lektorkou Evou Pejchalovou přicházím s dychtivým očekáváním. V dětském věku patřilo malování temperovými barvami k mým oblíbeným technikám, a to natolik, že jsem se jí odmítala vzdát a věnovala jí každičkou možnou hodinu výtvarky. Kdyby mě tehdy někdo portrétoval, asi by zachytil soustředěný výraz malého děvčátka nad velkou bílou čtvrtkou, s nejtenčím štětcem, který byl zrovna k mání; s paletou, na které se vrství tak široká škála barev, že jich určitě za těch pár hodin ani nestihnu využít. (Myslím, že všechny ty velikosti štětců od nulek po jedničky v mém zralejším věku oplakala ponejvíc lektorka Bára Chlastáková, a taky se mě v hodině Vášnivé exprese snažila přeučit na pořádný umělecký nástroj, kdy mi jako bonus vrazila do ruky svazek dřevěných špachtlí.)
První velké překvapení je, když se labyrintem chodeb ateliéru dostávám do malinkaté místnosti, ve které na mě čeká naše lektorka Eva Pejchalová. Říkám naše, protože tím překvapením není nic jiného, než že jsme na lekci vaječné tempery dnes pouze dvě. Obě ženy, obě – řekla bych, vysoce temperamentní. Oproti nám se sympatická lektorka jeví jako plachá a velice něžná osoba. První dojem však bývá dobré zkorigovat, a to se daří hned vzápětí, protože nám Eva Pejchalová vypráví o ateliéru v prostorách továrny Koh-i-noor, kterou si zřídily ještě s jednou umělkyní a také o všech možných projektech, které spolu radostně a se zápalem – jak je poznat z vyprávění –, podnikají.
Co však velice doceňuji, je pečlivé entrée, které si lektorka k vaječné tempeře připravila. Nesoustředilo se pouze na historii techniky a ukázky tvorby autorů, ale vše bylo spojeno s výkladem přímo na místě a detailním popisem, jak si vše k vaječné tempeře náležitě připravit. Tak například se naučíme, jak namíchat emulzi; v našem případě je doplněná o lněný olej, aby výsledný obraz nabyl správného lesku. Dál se to tu hemží termíny, jakými jsou kostní klih, plavená křída, zinková běloba – chtěla jsem si to zapsat, ale podle nejmenovaného vzoru, že správný budoucí umělec chodí vždy v hodině H nepřipraven, a v mém případě i nevybaven, nemůžu vyštrachat tužku s papírem a neobratně ulepená od vejce vyťukávám poznámky do mobilu. Naštěstí se lektorka ochotně nabízí, že návod pošle.
Můžeme malovat na sololit, nebo dřevěnou desku – volím bytelnou dřevěnou desku, ať se mi cestou na nádraží pěkně pronese. Pokud by někdo přišel na hodinu bez nápadu a invence, nemusí se obávat, že by nezbylo času na múzy. Než zaschne několik vrstev podkladové barvy na našich dřevěných deskách, přesype se ještě mnoho písku. Nebo si půjčte na chvíli moji kolegyni v umu, ta přišla s nápady za dvacet. Na čtvrtce se jí to hemží barvami, které by normálně asi obsahovala moje paleta, ale dneska mám náladu na tlumené, někde až pastelové odstíny. Kolegyňka plně zaměstnává lektorku zvídavými otázkami, jak namíchat ty správné barvy, aby byl výsledek jedna báseň. Mám tedy nějakou tu hodinku na to, abych se se zaujetím věnovala kočce skvrnité, kterou jsem mezitím zmastila na papír. (Slovo „zmastila“ zde používám zcela záměrně, protože olej na čtvrtce zanedlouho vytvoří mastný film, který kolem mé kočky vytvoří něco, co se barvou i vyzněním podobá svatozáři.)
Když jsme rozmalované a naobědvané pokračujeme v práci přímo na desce. Tady se dostáváme ovšem k jádru pudla, protože jestli jsem se nechala bláhově uchlácholit názvem tempera s pocitem, že bude fungovat a la akryl, tak jedním načechraným nechápavým pudlem skutečně jsem. Způsob krytí je totiž ošemetný v tom, že se podobá spíše oleji. A kdo zná mou olejovou anabázi z předchozích článků, jistě se dovtípí, v čem tkvěl hlavní problém. Temperamentní horlivci totiž nejsou natolik trpěliví, aby nechali vrstvu zaschnout, a iniciativně se ji snaží překrýt vrstvou následující – jestli si tuhle metodu vymyslel nějaký škodolibý rarášek, tak se při naší tvůrčí aktivitě musí zlomyslně chechtat. Samozřejmě tím podrýváte veškerou snahu i úsilí, protože všechno, co jste doposud namalovali, si okamžitě smáznete. (Při práci se sépií či uhlem by se mi možná ulevilo, že nemusím urputně gumovat, ale tady?)
Střídavě na mě tedy kočka vystrkovala drápky a já na kočku. Za to všechno příkoří jsem ji umístila do formátu jako miniaturní až mrňavou, s tím, že jsem se systematicky vrhla na tvorbu pozadí, které představovala různé sloupy a sloupce. Podlaha se v mé barevné škále proměnila v moře, či chcete-li impresionistické zahradní jezírko, pokud tedy ještě neznáte kočku, která umí
chodit po vodě, věřte, že je to ta moje. Koukám na ni čas od času doma, když se prodírám haldou knih k recenzování, které od uschnutí hlídá, a říkám si, že možná přišel čas koupit si sololitovou desku, a prát se s vaječnou temperou na méně bytelném, avšak větším formátu a třeba už to nebude o kočce, která bude tolik škrábat.
Warana Psavomorecká
Workshopy - jednodenní výtvarné kurzy - PRAHA 2, BALBÍNOVA 28 - TEL: 777 422 022
Napište nám
Těšíme se na komunikaci s Vámi! :)