Deník z grafické dílny - část 2.

Nejprve je ale nutné zabrousit plechy, dále je dle potřeby zjemnit smirkovým papírem různého druhu; to pokud se chceme vyhnout jednotlivým kazům plechu a nemít je ve finálním tisku. Když vidím ty veliké pilníky, říkám si, že to tu konečně začíná vypadat jako v dílně. A aby nám u práce bylo hej, pouštíme rádio. Skoro jak v tátově garáži. Akorát tu jsou namísto pneumatik naskládané plastické gumy a prostor okenního parapetu místo holubích opeřenců vyplňuje několik exemplářů vycpaného ptactva.    

S první Robinovou připomínkou, která mi přijde z počátku až děsivě tajuplná, se trošku vnitřně peru. Prý čím větší přítlak na jehlu, tím bude grafika v konečném výsledku tmavší. No jo, je to sice hezké, na první poslech i logicky srozumitelné, ale co dělat, když už takhle na své rytí téměř nevidím, plech musím pod světlem různě natáčet, abych vůbec shledala, že něco tvořím, že se na plechu něco děje. Kdepak, pokus rozpoznat, kde se ruka s jehlou nebála jít do větší hloubky, je marný. Trošku to připomíná české přísloví o hledání jehly v kupce sena. A pak přijde Robin a rozlouskne to tajemství jediným pohlazením plechu: ,,Je to dost jemné, i výsledek pak bude takový," trochu se  vnitřně vztekám, že mě nenapadl tak jednoduchý způsob a to použít k analýze svoje prsty, ale po vteřině to přejde a jdu do toho s větší vervou. ,,Měla bys rýt kolmo, ne zešikma," upozorňuje lektor po chvíli, ale moc se mi to nedaří. Po nějaké době se přistihnu, že držím jehlu zase jako propisku.

Kolegové nosí k satinýrce své tisky, mnozí si je už sami barví; já si vzala větší skicu a větší plech – už se smiřuju s myšlenkou, že budu dokončovat doma. Ale ne, stále je spousta času a po hodině práce už mi to jde i rychleji. Vracím se k postavě v levém spodním rohu a snažím se jí dalším postupným rytím ztmavit, třeba to vyjde.

Rádio ani tak moc nevyhrává, posloucháme diskuzní pořad. Všichni zbystří a vzápětí to považují za dobré rozptýlení, jelikož neprošvihli úsměvný moment – ve chvíli, kdy se moderátor ptá, co frontmanovi na jejich novém cédéčku přijde nejlepší a on bez jediného zaváhání odpovídá, že obal. A pak přichází výzva všem nadšeným grafikům, kteří by s nimi do budoucna chtěli spolupracovat. Fajn, tak až přesedláme z rukodělné tvorby na tvorbu photoshopovou, víme, kde jsme doma. Přinejmenším máme záruku, že si naší práce někdo všimne, a když se poštěstí, bude tuto informaci šířit i mezi rozhlasové posluchače.

Uf, myslím, že to stihám. Nakonec skutečně doškrabu, co doškrabat mám. Jen potřebuju tentokrát z ateliéru odejít dřív a tak se domlouvám s Robinem, že uděláme tisk až příští hodinu. Plech schovávám mezi vystavené obrazy a schnoucí lina ještě z minula (lepěj pořád a barví mršky!). Obcházím stoly a sleduju, co všechno se podařilo v dílně za dnešek udělat a je toho, až zrak přechází. A stejně jsem trochu nedočkavá, protože nevidím výsledek, jen se na mě dívají dvě možná i hluboké, lesklé oči z police a čerstvě rytého plechu, tak raději couvám ze dveří a loučím se, abych nepodlehla pokušení zdržet se ještě chvíli a přijít tomu na kloub.

Na shledanou, ateliére, za týden! 

Warana Psavomorecká