NNZ - Nenápadný nezávislý zpravodaj - Automatická kresba

„Drobná, zlatá, tváře jemné,

v pestrých šatech osoba;

lízátkové náušnice,

hlas – medu podoba.“

...však jsme to všichni četli. Co hůře, sedí to stejně dobře jako u Erbena. Až na to, že Hanka křiklouny neodnáší, nýbrž jim vtiskne místo husara i kohouta do pařátků pastelky. Tak se tedy stalo i mně. Tentokrát bylo na frekventantech kurzu pochopit, že takový nějaký křik (vyjádřený, ale u nás dospělých žel z 99% potlačený, že) lze nejen ventilovat, ale především řešit jeho příčiny elegantnější formou. Předpokladem však je, dostat se do takového osobního duševního rozpoložení, aby tomu tak vůbec mohlo být.

Za tím účelem Hanka pracovala nejen slovy, ale rovněž přinesenou hudbou, aby nám doličnými prostředky (vyjadřuji se obrazně) nejprve vždy odsekla jinak bez přestání šrotující palice.

Takto jsme, pět dam všeho věku a založení a má maličkost, podnikly (myslím, že sedm) exkurzů za zpodobněním svých vlastních energií korespondujících s různými částmi těla, včetně iniciační hromadné kresby na počátku, kresby vzájemných setkání a závěrečné kresby „osobní mandaly“:

Na úvod jsme si „na rozkreslenou“ posílaly čtvrtky kolem dokola a každá z nás připojila své momentální téma k tomu, co se před ní právě objevilo. Nakonec se před vámi ocitl váš původní papír, načež se interpretovalo, jak jsme která jeho obsah chápaly.

Následovalo ono somatické nalaďování se na své tělo, výsledkem čehož byla čtveřice obrázků energie dýchání, břicha, srdeční oblasti a hlavy a interpretace paní lektorky.

Po krátké přestávce jsme se pokusily zachytit totéž v souvislosti s nějakým setkáním, návštěvou, zkrátka určitou společenskou kratochvíli, jíž jsme si přály prozkoumat.

Nakonec jsme zkusily namalovat něco jako své individuální mandaly; ale v okamžiku, kdy se vám místo něčeho hlubinného dere na papír spíše podoba velkého pouťového koláče, preclíku či jitrnic, začíná jít (alespoň v případě mojí věčně nedosycené maličkosti) již do tuhého.

Nevím jak vám, ale soustředěnou prací, zdá se, vyhládne bezpečně. A my se opravdu víc jak na tři hodiny báječně zapomněly a plně se věnovaly oné neobyčejné příležitosti zachytit něco, co jinak třeba složitě hledáme na lékařských pracovištích, kurzech sebepoznání či četbou složitých knih.

Přitom se zdá, že do vínku nám všem byla nadělena magická - ale zároveň nejpřirozenější - schopnost vyjádřit se tužkou, pastelkou, křídou… Čímkoliv na cokoliv. „Jen“, najdeme-li v sobě v té chvíli vůli vypnout, přestat s veškerým hodnocením, na okamžik nespěchat a neřešit, a ten prostor sám sobě dopřát.

Mám pocit, že právě za takovým „dárkem“ všech pět žen právě přišlo; ať již stříbrovlasé veselé sestry z Teplic, půvabná maminka (pro mne neslýchaného…!) počtu dětí, tajemná, na pohled maličko přísná Slovenka Veronika a konečně (nebo prvně) Anastázie, která vykonala zajímavou osobní cestu od nejexaktnějších oborů ke koučinku. Všechny jsme si přály strávit chvíli bez zahrnutí racia, hrát si a zároveň něco vytvářet.

A usměvavá arteterapeutka Hanka to umožnila formou neobyčejně zajímavou, která si jaksi žádá dalších a dalších setkání toho druhu. V arteterapii totiž asi můžete pokračovat stále dál a sotva její možnosti a předměty kdy vyčerpáte.

Příště se těší

Vaše NNZ