Imaginace jako zdroj inspirace pro umělce i vědce

S imaginacemi je všechno mnohem snazší chtít,
respektive snad by mělo být, jít a vše dokážem zvládat líp,
zde se ode mne dovíte o imaginacích něco víc
a s větší představivostí bude se nám dobře žít L.Ur
 
Slovo imaginace původně z latinského výrazu Imago, což znamená obraz, představa obrazotvornost, fantazie, v širším smyslu představivost a tvořivou schopnost člověka vůbec. Imaginatio je "schopnost vytvářet v duchu obrazy". IMAGINACE jsou vizuální představy, tvořící součást fantazie. Odtud pramení také slovo imaginární, (pouze) myšlený, neskutečný, iluzorní.
Fantazie je součástí lidského vědomí od jeho vzniku. Po celá staletí byla představivost a fantazie významným pramenem poznání, součástí lidského duševního dění. Imaginace je vetkaná do souvislostí celého duševního života člověka, umocňuje jeho zážitky a zprostředkovává jednotlivci svět významů, symbolů, pochopení lidského života a událostí celého lidstva. Je integrální součástí lidské psychiky a nezbytným předpokladem rozvoje a bohatosti lidského života. Mylně se přistupovalo ke skutečnostem z oblasti imaginace jako k hodnověrným pramenům, z nichž lze čerpat informace, o středověké realitě apod., výsledek procesu imaginace nelze hodnotit jako historický pramen, ale jako určitou historickou skutečnost, kterou je nutno chápat jako signifikantní projev historické epochy.
 
Pro umělecky citlivé nebo jinak opticky nadané lidi jsou imaginace součástí každodenní zkušenosti. Racionální typy méně citově přístupní dosahují obrazové roviny svého vědomí mnohem obtížněji. Právě imaginaci pokládali mnozí umělci i vědci za zdroj jejich inspirace a přikládali svým představám a schopnosti fantazie důležitou roli v procesu tvorby po dobu všech lidských pokolení. Léčebné imaginace byly také podstatnou součástí již prastarých léčebných rituálů. Imaginace má důležitou roli při tvorbě, během kreativního procesu. Výtvarníci, fotografové, sochaři, herci, choreografové a mnozí další hovoří o svém tvůrčím procesu jako o dialogu mezi jejich představivostí a prací, jež je třeba dokončit. Mnohdy si vytvořili jasnou představu o podobě svého díla a žili v její atmosféře. Představa pro ně představovala stoprocentní skutečnost. Jindy naopak představy a výklad přichází až dodatečně, po vytvoření díla. Pojem imaginace hraje významnou roli v teorii umění, v surrealismu a v hlubinné psychologii – „aktivní imaginace“, o tom více později.
Fantazie, představivost a obrazotvornost není pouze výsadou umělců, matematici i fyzicii musí mít velice dobrou představivost, aby dokázali pracovat s velmi abstraktními pojmy, vytvářet krásnou teorii. Vědecká tvořivost se svou komplexností blíží k tradičním zásadám umění a začíná se jim přibližovat. Tvořiví lidé často jakoby získali řešení ve formě symbolických obrazů, když byli pohrouženi do snění. Snové představy na začátku vědeckých výzkumů slouží k přísně logickým a racionálním úvahám.
 
Masarykův slovník naučný říká, že obraznost (jedno z možných synonym výrazu imaginace) „je schopnost materiál daný zkušeností reprodukovat v nových kombinacích, tvůrčí schopnost ducha tvořit nové myšlenky z daného materiálu, které se neshodují prostě s tím, co je dáno, nicméně jsou logicky a esteticky správně konstruovány."
Pojmenování imaginace označuje schopnost člověka vyvolávat v mysli představy či „obrazy“, které se mohou vázat k předchozí zkušenosti jako vzpomínky („reproduktivní imaginace“), mohou však tento „materiál“ různě přetvářet a vytvářet tak nové představy „produktivní“ nebo „konstruktivní imaginace“, fantazie. Důraz je na tom, že představy jsou – na rozdíl od vjemů - čistě myšlené a že nejsou (ještě) vyjádřeny slovy. Imaginace je podstatnou složkou lidské duševní činnosti, zejména umělecké, ale často i praktické: člověk, který se chystá něco udělat, obvykle začíná představou hotové věci (postupu a podobně). Také ve vědě je často představa prvním krokem k vytvoření hypotézy, k naplánování experimentu atd.
Podnětem k práci fantazie, k umělecké tvorbě, může být potřeba tvořit, předvádět se, zdůrazňovat a přitom zároveň dochází k uvolnění napětí, které způsobují nesplněná přání, krize identity či potlačené pudy. Dítě to přeformuje ve hru, dospělý zase jiným společensky akceptovatelným způsobem, například uměním. Umělec je schopen sublimace ve větší míře než běžní lidé, ovšem má také větší sklony k patologickému vývoji, k duševním poruchám. Silné vášně, které umělec prožívá během své práce by vedly u normálního člověka k úplnému zatemnění mysli. Nervy ve stavu intenzívního vzrušení aktivně registrují podněty související s problémem a vytvářejí tak cosi na způsob “vnitřní pokladnice”. Vlivem často náhodného impulzu či podvědomého procesu, vznikne pak náhle rychlostí chemické reakce, dojde k syntéze všech shromážděných dojmů. Vytvořené dílo může zbavit všeho příliš osobního, zakrýt pravé pohnutky všeobecně sdělnými prvky. Poté je autor opět schopen se plně vrátit do reality, kde za svou činnost získá někdy i uznání a čest . Genialita umělce spočívá v tom, že je schopen sjednotit rychle míjející hru obrazotvornosti v jeden pojem sdělující ostatním pozorovatelům srozumitelně a bez nátlaku pravidel to, co bylo dosud v rovině nadsmyslové. Velcí umělci mívají přitom mimořádnou paměť, uchovávající všechny dojmy neobyčejně pestré a živé.
Imaginární historky jsou vykonstruované a fantazijní příhody a příběhy skutečných osob nebo vymyšlených virtuálních jedinců, kteří většinou jsou vysoce inteligentní a vybaveni vším, co lze obdivovat. Imaginace jsou časté u dětí předškolního věku a většinou je nelze považovat za lži v pravém slova smyslu.
Termín imaginace bývá také často nahrazován slovem fantazie, tj. duševní činnost obohacující realitu o výtvory dočasně i trvale, a to tak, že kvalita fixovaných obsahů je vázána na emoce a schopnosti tvořivě pracovat s vnitřními představami a obrazy. Fantazie znamená spíš volnost v myšlení. Platón paradoxně nebyl zrovna příznivcem fantazie, považoval ji za opak myšlení a rozumu, za element, který vzněcuje vášně a zatemňuje rozumové uvažování. V této souvislosti také zpochybňuje platnost uměleckých děl, která zobrazují předměty z tohoto světa, které nejsou ničím víc, než jen napodobeninami svých ideálních předobrazů. Tím Platón dospívá k závěru, že fantazie spolu s uměním narušuje pravé poznání i morální základ osobnosti. Aristoteles přiznává fantazii vedle schopnosti napodobovat, také funkci kreativní a zmiňuje se i o možných kataraktických účincích imaginativního prožitku. První krok k modernímu pojetí fantazie učinila renesance. Fantazii definovala jako specificky lidskou schopnost, obohacující člověka, jako schopnost, která je projevem jeho svébytnosti a nezávislosti.
Reagovat na neustálé změny novým, adaptivním způsobem, znamená reagovat tvořivě, prosazovat nové myšlenky a realizovat dokonce i neuvěřitelné fantastiské představy. Aby byl umělec schopen zachytit to, co bylo dosud zraku ostatních lidí skryto, musí být jednak zručný, ale hlavně mu nesmí chybět představivost. Lenka Ur