Deník z lekce figurální kresby
Po pár chvílích v ateliéru máte pocit, že se změnilo leccos, na co jste tu zvyklí – někdo rozčeřil vody. Kdyby vody, spíš savanu. Dotyčný bude mít nejspíš založenou ruku na boku a přes ni ležérně přehozenou druhou, a i když se po místnosti prochází vzpřímeně a s důstojným klidem, stejně máte pocit, jako by šakal bedlivě sledoval svoje teritorium. Obhlídne stojan, srovná ho, připraví. V uchu se leskne párek náušnic v záplavě ukočírovaných černých vlasů. Je to kolega, který se dnes, stejně jako vy, bude neúspěšně pokoušet umístit figuru do formátu? Kdepak, tenhle člověk – odhadem podle zevnějšku, výrazu i projevů – přesně ví, co dělá, ten určitě nebude tápat.
Možná se dílek vašeho sebevědomí na chvíli – byť nepatrnou, někde schová, protože netušíte, co můžete očekávat. (Pokud tedy budeme předpokládat, že si s sebou do ateliéru nosíte něco, čemu by se dalo sebevědomí alespoň vzdáleně přezdívat.) Ale pak vás šakal pozdraví, dobrosrdečnost a nadšení v hlase vás ukonejší. Posléze se vzdálí a přesune ke stojanu číslo dva a vám spadne balvan ze srdce, že nebudete mít sebemenší nutkání se s ním porovnávat. Nebo spíš, že se on nebude mít tendenci porovnávat s vámi. Ať je to jak chce, úleva to byla vteřinová. „Ten mladej kluk, to je náš lektor!“ řekne vítězoslavně reálný kolega odvedle a vy nasucho polknete. Nu dobrá, tak tedy do práce…
Ještě někdo zaujme vaši pozornost. Tentokrát zrzavá modelka sápající se na židli, akorát aby našla vhodnou pózu. Možná byste si řekli, že je to hezká dívka s pěkným, pružným tělem – a možná si to i řeknete. Hlava je však už v předpřípravě, aby co nevidět zaměstnala ruce při kreslení, a zběsile snímá: jaké jsou proporce, kam dopadá stín, vzdálenost očí… Ano, ale jedna věc jsou poučky příruček a věc druhá to skutečně zvládnout. Hlavně z ničeho nemít strach! Člověk přece dokáže všechno, čeho si zamane.
V mém případě, ovšem, se zamanulo až přespříliš.
Kolegové kolem mne umisťují do formátu titěrné figurky, zatímco má kresebná dívčina bují a doslova přetéká z ádvojkového formátu. Zběsile gumuju – suverénně opravuji – výsledek nevalný. Prostě se mi to na ten papír ne a ne vejít. Největším zádrhelem se ukazují být nohy; to má nejspíš člověk z toho, když se dlouho zasekne na portrétu; je načase tu vědomostní i řemeslnou mezeru napravit. V největším zápalu boje, který člověk svádí – co si budeme povídat –, sám se sebou, se připlíží odkudsi Marek Kolář. Ano, to je ten „mladej kluk“, co vede figuru.
Omrkne situaci zkušeným okem, nelení a chápe se papíru, aby ho mohl pokreslit a skicovat jak jinak, pro co jiného, než pro vaše dobro. (Tah by to mohl být rázný, s ostrou, temnou a neochvějně pevnou linkou.) Nečekejte nějaká obšírná obecná sdělení, od kterých klopýtavě přejdete k detailu, který budete zoufale a bezradně dohledávat ve vaší tvorbě. Naopak, budete se nejspíš věnovat úskalí, které se děje přímo před vámi na papíře, tedy odpíchnete se od konkrétna k všeobecně platným věcem, které však vaše oči momentálně nejsou schopné zachytit, natož zhodnotit.
Lektor v mém případě navíc rychle odhadne, že s přírodním uhlem nejsem zrovna velký kamarád. Sypu ze sebe, že s tužkou ještě joo, se sépií taky ještě joo, ale uhel? Radši mu ho rychle dávám do ruky, aby mi poradil co a jak, a otírám si ruce. Dostávám za úkol vést figuru nejprve v lince a poté se učím s uhlem různými způsoby šrafovat a stínovat. Je na mně si ozkoušet, která varianta je pro mě ta nejpříhodnější.
Možná se dílek vašeho sebevědomí na chvíli – byť nepatrnou, někde schová, protože netušíte, co můžete očekávat. (Pokud tedy budeme předpokládat, že si s sebou do ateliéru nosíte něco, čemu by se dalo sebevědomí alespoň vzdáleně přezdívat.) Ale pak vás šakal pozdraví, dobrosrdečnost a nadšení v hlase vás ukonejší. Posléze se vzdálí a přesune ke stojanu číslo dva a vám spadne balvan ze srdce, že nebudete mít sebemenší nutkání se s ním porovnávat. Nebo spíš, že se on nebude mít tendenci porovnávat s vámi. Ať je to jak chce, úleva to byla vteřinová. „Ten mladej kluk, to je náš lektor!“ řekne vítězoslavně reálný kolega odvedle a vy nasucho polknete. Nu dobrá, tak tedy do práce…
Ještě někdo zaujme vaši pozornost. Tentokrát zrzavá modelka sápající se na židli, akorát aby našla vhodnou pózu. Možná byste si řekli, že je to hezká dívka s pěkným, pružným tělem – a možná si to i řeknete. Hlava je však už v předpřípravě, aby co nevidět zaměstnala ruce při kreslení, a zběsile snímá: jaké jsou proporce, kam dopadá stín, vzdálenost očí… Ano, ale jedna věc jsou poučky příruček a věc druhá to skutečně zvládnout. Hlavně z ničeho nemít strach! Člověk přece dokáže všechno, čeho si zamane.
V mém případě, ovšem, se zamanulo až přespříliš.
Kolegové kolem mne umisťují do formátu titěrné figurky, zatímco má kresebná dívčina bují a doslova přetéká z ádvojkového formátu. Zběsile gumuju – suverénně opravuji – výsledek nevalný. Prostě se mi to na ten papír ne a ne vejít. Největším zádrhelem se ukazují být nohy; to má nejspíš člověk z toho, když se dlouho zasekne na portrétu; je načase tu vědomostní i řemeslnou mezeru napravit. V největším zápalu boje, který člověk svádí – co si budeme povídat –, sám se sebou, se připlíží odkudsi Marek Kolář. Ano, to je ten „mladej kluk“, co vede figuru.
Omrkne situaci zkušeným okem, nelení a chápe se papíru, aby ho mohl pokreslit a skicovat jak jinak, pro co jiného, než pro vaše dobro. (Tah by to mohl být rázný, s ostrou, temnou a neochvějně pevnou linkou.) Nečekejte nějaká obšírná obecná sdělení, od kterých klopýtavě přejdete k detailu, který budete zoufale a bezradně dohledávat ve vaší tvorbě. Naopak, budete se nejspíš věnovat úskalí, které se děje přímo před vámi na papíře, tedy odpíchnete se od konkrétna k všeobecně platným věcem, které však vaše oči momentálně nejsou schopné zachytit, natož zhodnotit.
Lektor v mém případě navíc rychle odhadne, že s přírodním uhlem nejsem zrovna velký kamarád. Sypu ze sebe, že s tužkou ještě joo, se sépií taky ještě joo, ale uhel? Radši mu ho rychle dávám do ruky, aby mi poradil co a jak, a otírám si ruce. Dostávám za úkol vést figuru nejprve v lince a poté se učím s uhlem různými způsoby šrafovat a stínovat. Je na mně si ozkoušet, která varianta je pro mě ta nejpříhodnější.
Warana Psavomorecká
Workshopy - jednodenní výtvarné kurzy - PRAHA 2, BALBÍNOVA 28 - TEL: 777 422 022
Napište nám
Těšíme se na komunikaci s Vámi! :)