Deník z grafické dílny - část 1.

První úterní hodinu se scházíme v počtu pěti členů, jsme pěkně slezlí i zalezlí v zadní části ateliéru, v místnosti před námi se to hemží studenty malby-kresby, figuranty alias modely, občas projdou lektoři Jirka Houska nebo Bára Chlastáková, v lepším případě nakouknou, jak nám to jde od ruky, prohodí pár slov, popřípadě něco hledají. Občas je potřeba přesunout stůl, najít volný papír, dohledat fén, obstarat prodlužovací šňůru – všechno hovoří o tom, že to tu žije. A mě spousta lidí a produktivního ruchu kolem nesmírně nabíjí a paradoxně mi pomáhá se soustředit. 

S Robinem Kaločem, který dílnu vede, se moc nezdržujeme představováním, i když na něj taky přijde řada – na to máme všichni spoustu elánu a chuti vrhnout se do práce. A to i přesto, že je venku tma jak v ranci a všichni bychom v půl sedmé večer měli být utahaní po vyčerpávajícím dni. „Noste si z domova skici, abyste neztráceli čas s předpřípravou, přece jen jsou ty tři hodiny na práci docela krátké,“ předesílá Robin. Dobře, takže domácí příprava, ale co budu dělat dneska? Listuju pod stolem ve svém „mobilo-diáři“, protože se v něm dají dobře a rychle uchovat věci, které mě v krajině, městě zaujmou, ale hodí se všechny zrovna pro grafiku? Jak by se to muselo přizpůsobit výslednému formátu? Snažím se být při tom počínání co nejméně nápadná, ale moc mi to nevychází, přes všechno to počáteční hrabání v tašce až po finální lovení přístroje v kabátu. Aspoň, že výklad zvládám poslouchat na půl ucha.  
Kolegové se zdají být schopnější, přicházejí na hodinu skvěle připravení, tahají kresby jako z rukávu. Mně nakonec zachraňuje fotka mých dveří před stěhováním, na které jsem si tenkrát lepila různé nápady, útržky cizí poezie, pohlednice z výstav a podobně. Je to sice staré, už z dob, kdy moje vědomí bylo ovlivněné studiem roztomile roztodivných -ismů, ale stačí to, jen změnit kompozici, ať to taky k něčemu vypadá. A napříště se řádně připravit, to už bude suchá jehla a tak snadno se z toho nevyvlíknu. Naštěstí je zdejší knihovna plná inspirace, ze které se dá čerpat.

Ty tři hodiny nám u práce na linorytu utíkají hrozně rychle, je až nezvyklé vidět, jak jsou všichni zabraní do práce, dokonce si nikdo ani nepovídá, všichni se chápou nožíků a rydel a už to sviští po linu. Naštěstí jsem si po předchozích zkušenostech vzala tvrdší, pán vedle mě už takové štěstí nemá, nastávají mu nějaké potíže při sušení, nepracuje se mu podle jeho představ. Ale přes počáteční obtíže hotová práce vypadá skvěle. Nestačím dělat nic jiného než se rýpat ve svém linu a nahlížet sousedům přes rameno – paní vedle mě tvoří kočičího netopýra, kterého podle jejích slov dostala za úkol, a tak jsem nakonec užaslá, co dalšího v dílně vzniklo.

Krom rydel používáme ještě tužky a fixky, abychom si předkreslili to, co budeme dělat. Přichází moment věčně nespokojeného tvůrce – není tahle věc moc vlevo? Není to už překombinované? Nemám to tady ještě dotáhnout? Perfekcionismus je hrozná vlastnost.

Robinovi roste pod rukama práce, postupně dokončujeme a nosíme mu lina k satinýrce, všechno je potřeba natřít válečkem, někde je lino trochu mastné, tak je to třeba spravit, někde pro změnu pro odlišnou výšku lin vypodložit, aby to stroj vzal dobře. Ani nestíháme reliéfní otisk, kolik toho je. Tisky se kupí na stole, mně vycházejí v takovém zvláštním šumu, jako se objevoval na starých televizích při výpadku signálu. Smějeme se tomu a Robin navrhuje, že by z toho mohl být cyklus, kdyby se do jednoho z tisků zasáhlo i štětcem.

Pak lektor ukazuje, jak vzniká ruční tisk. Dá se to dělat i třeba prachobyčejnou lžičkou, výsledek je o trochu jiný než ze satinýrky; někdy kontrastnější, někdy přesně obráceně, zkusit se má všechno. Kdosi z nás je zvědavý a táže se, jak se tisknou ručně velké plochy. „Na to jsou speciální válce,“ usmívá se Robin a je vidět, že ho práce s námi baví, dokonce přetahujeme, abychom stihli vytisknout některé věci víckrát a porovnat rozdíly.

Balí se, smetá se lino ze stolů, vyklepají ořezávátka do koše… ahoj, ahoj! Uvidíme se příště! A stejně se člověk u východu zapovídá, protože už se tu začíná cítit jako doma. A nabízí se otázka – co vlastně doma, proč se tam vůbec vracet? Aha, no jo, my si máme připravit tu skicu na příště…

Warana Psavomorecká