Co dělat když se Vám do abstrakce vloudí potkan…

V dnešním článku bych se ráda trochu věnovala značně rozmanitému a obecně snad nejvíce rozporuplnému proudu umění – abstrakci. O tomto druhu umění bychom mohli říci, že je hůře uchopitelné, či pochopitelné, než je např. tradiční realistická malba, a obecně jsou názory na něj silně individuální a to nejen v laické rovině.

Ve výtvarném umění od Jana Beleka se dočteme, že abstrakční umění je myšlenkově i společensky těsně spjato nejen s citovou a obrazovou sférou lidského individua, ale též s vědními obory optiky, fyziky, psychologie a dalších oborů, zabývajících se především výzkumem světla a barev a schopnostmi člověka tyto vjemy chápat.

Osobně si na tomto uměleckém směru cením nejvíce toho, jak dovede pobavit svou absurditou a zároveň člověka dovede přes fantazii k zamyšlení, dumání a někdy i hloubání nad svým obsahem i sdělením.

Tímto vším se Vás dnes pokusím provést společně s malířkou a scénickou výtvarnicí, jejíž práce jste měli možnost vidět např. na výstavě v Palácové zahradě pod Pražským hradem, v Galerii Nusle, V Mariánských lázních atd.
Jedná se o značně komplikovanou ženu, která nejenže byla schopna sama vychovávat svého malého syna při studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a dále pak na Akademii múzických umění, ale současně byla schopná se protlouct obtížnou dobou 60 – 70 let, kdy získávala zkušenosti v praxi. Vlastně i to, že zde o ní dnes píši, by nebylo možné bez jejího přispění – jedná se totiž o mou babičku Janu Štanclovou.

Na jejích výstavách jste doposud měli možnost vidět především sbírky krajin a květin, prostřednictvím kterých se zamýšlí nad koloběhem roku, reaguje na jeho proměny, a tím současně navozuje podobenství s během života lidí. Nejraději však, kromě kochání se jejími melancholicky údernými zimními krajinami, nahlížím do její třinácté komnaty plné abstrakcí s barvitou a velmi pohnutou historií, jež byly prozatím světu utajeny. Tyto obrazy byly jako lék na bolest komplikovaného vztahu.

Těžko zde popisovat celou scenérii více než 20 obrazů, ráda bych Vám však přiblížila alespoň některé z nich. Vybrala jsem Vám obrazy Hořící bodlák, Cesta za světlem, Vítr a mírně kontroverzní Strážce pokladů, který mnoho lidí nutí jej sledovat na výšku, kdy evokuje abstraktní krajinu, zatímco na šířku má o něco více skrytou symboliku tváře a tajemna.

V závěru tohoto pojednání bych se Vámi chtěla rozloučit malou kuriozitou, v podobě bílého laboratorního potkana, který se nevědomky vloudil do malby s názvem Ptáci a který je mou babičkou, i přes má četná upozornění, nadále ignorován… Takže co dělat když se Vám do abstrakce vloudí potkan? Odpověď je jednoduchá: zatloukat, zatloukat, zatloukat!

Všechny Vás zdraví
Veronika