Život a dílo Josefa Váchala

Už od dětství trpěl paranoiou, fobiemi a nočními děsy, které z určitého pohledu hraničily s jakýmisi mystickými zážitky, což ho velmi inspirovalo v tvorbě. Po ukončení studia rád navštěvoval v Praze svého strýce, výtvarníka Mikoláše Alše, který ho ovlivnil v prvních literárních a výtvarných dílech. Tou dobou vznikly Váchalovy první kresby a umělecké rukopisy.

Obdivoval také básníky F. Gellnera a S.K. Neumanna, k jejichž básním kreslil ilustrace a vydával také vlastní dekadentní časopisy. Začal se zajímat o theosofii a účastnil se seancí Theosofické společnosti, například v ateliéru sochaře L. Šalouna, na nichž byl tou dobou údajně dokonce závislý. Setkávání s intelektuály a umělci ho přimělo k tomu, aby se začal již plně věnoval především malbě.

Váchal byl samorost a samouk, takže ačkoli se s umělci stýkal, nenechal se nikým příliš inspirovat, z jeho deníkových textů je ale jasné, že byl naprosto uchvácen Edvardem Munchem. Brzy vzdal pokusy o olejomalby krajin a zaměřil se na témata, která mu byla bližší a vytvořil svá první známější díla; barevné kresby Pláň astrální a Pláň elementární.

Kreslení a malování mu ale k sebevyjádření nestačilo. Začal se věnovat také fotografii, vyřezávání figurek a jiných artefaktů ze dřeva, grafickým technikám, a především dřevořezům. Významnou součástí Váchalovy tvorby jsou samozřejmě také jeho knihy a texty. Po celý život si vedl deníky, které nám mohou pomoct v pochopení jeho osobnosti i díla. Zajímavá je například jeho dřevoryty vyzdobená knížečka Mystika čichu, do níž se mu podařilo zaznamenat velký zlom v životě. Tyto rozervané milostné texty popisují jeho rozpolcenost v lásce k manželce Marii, jejíž smrt si dával za vinu, protože udržoval také vztah s milenkou Annou. S tou podnikl několik výprav na jeho oblíbenou Šumavu. Této krajině pak věnoval poctu v podobě obrovské knihy plné barevných dřevorytů a nápaditých textů.

Nejznámější knihou je však bezesporu Krvavý román. Váchal byl znalcem a milovníkem stejnojmenného historického žánru, považovaného spíše za brak. Svůj román tedy pojal jako určitou parafrázi na tento styl. Hrůzostrašné povídky, ve kterých se vysmívá církvím a institucím sázel rovnou, bez rukopisu. Provokativně se vyžíval v gramatických chybách a zvláštním slovosledu, čímž docílil naprosté originality a nadčasovosti knihy...

Po nástupu komunismu se umělci přestalo dařit živit tvorbou a strávil zbytek života v ústraní. Pár dní před smrtí, v roce 1969, ho přece úředníci z ministerstva kultury jmenovali zasloužilým umělcem, on už však nejevil zájem ani o potravu, nebo život jako takový, natožpak o nějaké ocenění. Nakonec zemřel osamocený v malé komůrce na statku ve Studeňanech.