Naivní umění

Co tedy mají naivní malíři s určitostí společného? Především je to styl malby, výběr motivů a jakýsi pocit, který jejich obrazy v diváku vyvolávají. Způsob malby vypadá jednoduše, prostor je často různě deformovaný a perspektiva všelijak pokroucená, přesto malíři často velmi propracovávali detaily.

Zobrazovali vlastní sny, skrze symboly odhalovali své osobní světy a představy, obrazy jsou zvláštně hravé a poetické a nenajdeme v nich většinou nic temného ani děsivě znepokojujícího. Z obrazů je cítit pohoda, upřímná radost a harmonie a také trocha dobrodružství. Mnoho kritiků, zastávajících moderní styly, toto umění odsuzuje, jiní v něm naopak vidí jistou ušlechtilost a podporují talent neškolených malířů.

Prvním z obdivovatelů těchto umělců byl sběratel a osvícenec Wilhelm Uhde, který v nich spatřoval čistotu nezkažené lidské duše a líbil se mu jejich srdečný přístup k tvorbě. Nejznámějším představitelem naivního malířství je bezesporu Henri Rousseau. V jeho dílech najdeme většinou exotické fantazijní krajiny, ale i scény z běžného života. Byl fascinován světem džungle, ačkoli nikdy neopustil rodnou Francii, ale právě proto si pravděpodobně exotické kraje stále představoval. Inspirací mu byly příběhy vojáků, kteří se vrátili z války v Mexiku, pařížské botanické zahrady a ilustrované knihy. Když maloval portréty, postupoval většinou tak, že nejdřív namaloval pozadí s nějakou z oblíbených částí města a pak se přesunul do atelieru, kde do takto připraveného plátna domaloval postavu.

Jeden z takových obrazů, v tomto případě umělcův autoportrét, si dokonce můžeme prohlédnout v Praze v Národní Galerii.