Mám rád sklo - článek lektora kurzu vitráže Tomáše Hokeše

Mám rád sklo

 

Sklo je kapalina, jejíž viskozita narostla takovou měrou, že se jeví jako tuhá látka. Tak zní jedna z mnoha definic skla. Trvalo mi léta, než jsem alespoň zčásti pochopil, co to znamená, že je sklo skutečně kapalinou.

 

Každý člověk, který se sklem pracuje, vám potvrdí, že sklo cítí váš strach. U vitráží se ten strach z toho, že "to praskne" projeví zpravidla tím, že "to praskne" přesně tam, kde jsem nejvíc nechtěl, a u jiných způsobů zpracování skla to asi nebude jiné. Občas přijde den, kdy nic nejde. Už jsem se naučil v takovém případě nic nedělat, protože jsou věci, které prostě prasknout nesmějí. Sklo je materiál, který vyžaduje úctu, dokáže bohatě odměnit odvahu podepřenou znalostí a okamžitě chirurgicky trestat i drobná opomenutí. Dokáže snadno zabít, když mluvíme například o skleněných tabulích. Chová se pokaždé jinak, má vlastnosti, které si na první pohled protiřečí, a dohromady tvoří svůj vlastní svět, svůj vlastní život, svůj vlastní čas. Pokud bych ho měl připodobnit k některému zvířeti, tak bych asi zvolil kočku.

V praxi to znamená, že chyba, která vznikne například při tavbě nebo při chlazení se může projevit i za mnoho let, a sklenička nebo pohár zničehonic praskne. A to je právě ten vnitřní život způsobený narůstáním vnitřního pnutí. U skla jsem si jistý jenom jedinou věcí, a to tím, že mě překvapí. Možná by se dalo říct, že každý materiál si svého řemeslníka vychová. U vitráží to začne zpravidla tak, že se říznete téměř pokaždé, když na něco sáhnete, takže chodíte olepeni kousky toaletního papíru, protože nic lepšího na to ještě nikdo nevymyslel. Pak se naučíte poznat okamžik, kdy sklo projelo kůží na bříšku prstu, a zastavíte pohyb ruky než to začne bolet. Po nějakém čase to odezní, říznete se jenom občas, a tak po roce si najednou uvědomíte, že jediná zranění, které si případně odnášíte z práce, je říznutí nožem nebo zapíchnutý střípek v dlani, a to i přesto, že se hrabete holýma rukama ve střepech. Naučilo mě to ke sklu přistupovat ostražitě. Kdykoliv s někým nesu skleněnou tabuli, až příliš dobře si uvědomuji, že pokud brnknu rohem o práh, mohu zabít jeho nebo sebe během několika sekund, a jsou lidé, se kterými bych ji nikdy nenesl. Sklo je jako tenký led.

U malovaných vitráží se může stát, že člověk maluje kousek skla, třikrát ho vypálí, hraje si s tím týden, a ono to při posledním výpalu praskne. Na druhou stranu je ale pravda, že napodruhé to člověk často udělá rychleji a lépe. Práce na lešení ve velkých výškách také není možná s každým. K dispozici tam máte tři metry čtvereční pro vitráže, nářadí, dva lidi a kbelík s kytem a třeba ještě tabuli skla na předsklení. Zároveň víte, že když vám něco spadne dolů, nejspíš to někoho zabije, protože pod vámi pracují například restaurátoři fresek, kteří ze zásady nenosí ochranné přilby. V tu chvíli pro mě existují jenom ty tři metry čtvereční. Pamatuji si umístění každého nástroje, střepu, zbytku olova, neustále jistím kolegu a on jistí mě. Přivázat se tam k ničemu nemůžeme, protože stejně lezeme z patra do patra, takže bychom nedělali nic jiného, než se pořád přivazovali a odvazovali a nakonec bychom se do toho zamotali a spadli. Tam jsem poznal, jaké to je, když jsou k sobě lidé přímí. Ono to tam totiž nejde jinak. Nemůžete být v této situaci s člověkem, který vám leze na nervy. Zaměstná to totiž část vaší kapacity a díky tomu vám může právě spadnout něco nebo i vy. Je to trochu jako ve válce, protože ve dvaceti metrech jde už o život. Zároveň musím říct, že jsem se nikde tak nenasmál, jako právě na lešení.

Ten humor je někdy tak absurdní, že z vás ten smích vyrazí téměř proti vaší vůli. Bohužel je nepřenosný. Na každou montáž se těším, pokaždé je to příběh. Když se někde sejdeme s jinými restaurátory, sedíme pak před kostelem, svačíme nebo kouříme a povídáme si o tom, jak je málo peněz na památky, kdo co kde zvoral, a také samozřejmě zgruntu vyřešíme celou politickou situaci. Většinou spíme na faře, takže se k nám často připojí pan farář a vypráví nám svoje zážitky. Jsou to moc hezké chvíle. Pak se zase zvedneme a jdeme dělat. Když je práce hotová, stojíme před kostelem, díváme se, mlčíme a víme, že bychom neměnili.