Idea krásy

Starověcí Řekové přikládali pohledu na lidské tělo hluboký význam a vnímali jeho morální hodnotu. Podle Aristotela „se říká kalokagathia tomu co je dokonale krásné a dobré, takový je totiž ten, kdo je naprosto ctnostný, statečný, nezkažený jinými věcmi, jako jsou bohatství a moc“ (Nicola 2005, 110). V základu výrazně elitářská koncepce spíše aristokratické etiky. Typ válečníka, v mytologii často poloboha, se od ostatních liší svou kvalifikací, chováním a výchovnými technikami, postavením ve společnosti a povolaností k smrti, kterou se výrazně liší od živých. Vedle typu atleta, krásného na duši i na těle, je i mytizovaná skupina válečníků dokonalým prototypem kalokagathie. Představa nebo pohled na takového muže měla člověka alespoň zčásti obdařit jejich krásou a dobrotou.

Krása těla, přesněji řečeno mužského těla, měla moc, která mohla člověka zušlechtit. Podle Platóna je v podstatě touha po kráse kosmická síla a má v celém platónském systému rozhodující funkci, je to energie, která pohání a stimuluje duši při jejím vzestupu k ideálnímu světu.

Athénská červenofigurová číše, 525-475 př. Kr.

V jistém ohledu byly ženy tehdejší doby vnímány jako nezbytný, ale okrajový článek společnosti a neměly téměř žádná práva. Ze začátku se umělci soustředí na studium a zobrazení mužského aktu, protože byl pro ně daleko přístupnější. Naopak ženy často nevycházely z domu a už vůbec se na veřejnosti neodhalovali. Vzhledem k tomu, že řečtí atleti sportovali nazí a to denně na cvičišti (paleastra) a dokonce se nazí i účastnili sportovních soutěží, bylo pro umělce jednodušší studovat mužské tělo spíše než ženské, kde jim nezbývalo než vsadit na své osobní zkušenosti.

Dá se říci, že klasické řecké umění se zabývalo tímto ústředním tématem s fanatickou posedlostí. Ideál krásy, předepisoval mužskému tělu svalnaté formy, ale ženskou štíhlost a eleganci. Jádrem celé krásy se potom stává řada vzájemně na sebe působících prvků a jejich harmonický soulad.

Apollón Sauroktonos, římská kopie bronzového originálu od Praxitela, 350-340 př. Kr.

Podle moderní tvarové psychologie, gestaltismu, je hluboce zakořeněnou součástí lidské přirozenosti potřeba řádu (Nicola 2005, 46). Vyvěrající již z prostých pocitů. Moderní člověk je stejně příjemně pohnut při pohledu na harmonii, rytmus a pravidelnost jevů jako lidé dávných dob. Etologické výzkumy prokázaly, že dokonce některé druhy v živočišném světě dávají podobným způsobem přednost uspořádaným, geometrickým a symetrickým systémům. Ovšem řečtí myslitelé a umělci se na rozdíl od lidí v dřívějších dobách neomezovali jen na to, že proporční vztahy používali, ale cítili potřebu vypracovat jejich teorii, tedy je rozumově vysvětlit (Nicola 2005, 46). Přírodní vědy i samotná filozofie by mohla být takto definována, jako umění „uvést do přiměřených vztahů věci a pojmy“. Symetrie, vyvážený systém a geometrie byla řeckým uměním i světem přijata jako kritérium „bytí“ aplikované ve všech aspektech života.

Absolutní kánon krásy ovšem neexistuje, během historie umění byly vypracovány soustavy pravidel, které se navzájem velmi lišily. (Nicola 2005, 47). Subjektivita převládá nad objektivitou a fyzická krása je především smyslovým vnímáním jedince, stojící na jeho osobní zkušenosti. Morální hodnoty vězí dnes v něčem zcela jiném a dnešní moderní člověk vnímá krásu především ve smyslu fyzického  a sexuálního uspokojení, spiritualita a etika jakoby dnes nehrály v definici této univerzální síly žádnou roli.

Hermafrodit, římská kopie řeckého originálu z 2. století př. Kr., 2. století po Kr.

Na řeckých vázových malbách, pokud pozorujeme pouze rysy tváře, je obtížné rozeznat muže a ženu. Neexistují dva ideály krásy, mužský a ženský, ale jen jediný. Muž i žena mají podobná těla, pohyby i chování. Pokud bychom změnili doplňky, šaty a účes, postavy by mohly být zaměněny (Nicola 2005, 105). Idea krásy pro Řeky znamenala symbol propojení protikladů, jejich dokonalé harmonie, která je plodem jejich vzájemného vyvažování. Je snad klíčem k tajemství krásy hermafroditismus? Hermafroditismus je symbolem toho, že v každém jedinci je přítomna mužská i ženská složka.  Z hlediska mýtu a symbolických představ, které nalezneme v náboženských systémech, jak na Východě tak na Západě, je hermafrodit symbolem hypotetického stavu štěstí, dokonalé plnosti a úplnosti „bytí“. Tím lze vysvětlit i erotickou touhu a přitažlivost, kterou lze interpretovat jako jakýsi stesk po existenci v dokonalém vztahu.

POUŽITÁ LITERATURA:

Nicola, U. 2005: Obrazové dějiny filozofie. Praha

OBRÁZKY ZDROJE:

https://www.theoi.com/

https://www.beazley.ox.ac.uk/xdb/ASP/recordDetails.asp?recordCount=88&start=0