Deník z grafické dílny - Akvatinta

Dneska nás čeká práce s asfaltem a kyselinou. Na první dobrou je dost složité pochopit celý proces. Zatím je ale ještě klid, ateliér se otřásá zvuky pilníků, jak všichni zabrušujeme hrany plechů, aby později netrhaly papír při tisku. V další fázi bereme do ruky šmirgl a dlaní horečně leštíme a leštíme plech, dokud neodráží naše obličeje jako zrcadlo – paradoxně papíry rozložené na stole se naopak zabarvují špínou a prachem.

Pak přišla pro mě nejkrásnější fáze, kdy bylo potřeba plechy pokrýt zlatým zrnem – tedy kalafunou. Říkám nejkrásnější, protože hraju na housle, a už kolikrát se mi mojí nemotorností podařilo smést kalafunu na podlahu, a ten zlatý prášek z ní vyrobit jaksi nechtíc. K tomu abychom naprášenou kalafunu dostali rovnoměrně na plech je zapotřebí ještě horkovzdušná pistol. Robin tentokrát hledá vhodnou zásuvku. Dnešní hodina se nese vůbec ve fázích nějakého hledání, mohla by to být vlastně Robinova příručka s několika kapitolami: Hledání ztracené pistole, Tajemství postrádaného hadru, Záhada chybějící zásuvky a tak podobně. Ale když kalafuna vystydne, můžeme jít hned začít tvořit (pokud teda zrovna nepostrádáme nějaký předmět doličný).

Zatímco si na plech přenášíme kresby – a přes kopírák to jde tentokrát docela snadno –, Robin jde dozadu k umyvadlu připravit kyselinu a naopak blízko našeho stolu chystá satinýrku. Když si odlejeme asfalt do mystiček, přichází hlavolam. Leptání destiček se musí rozfázovat, takže si člověk musí umět představit, jakých odstínů chce dosáhnout a obraz si v hlavě rozložit na části. Dělá se to, popravdě, docela těžko, když jste ještě nikdy neviděli hotový výsledek. Navíc, jakmile některé části překryjete asfaltem, a dáte je později vyleptat, už se vám těžko rozlišuje, kterou jste měly předtím jako první, druhou… Proto je asi jako příprava lepší kresba, která vám může napomoci stupni šedé.

Vybíráme si tenké štětce a pouštíme se do díla. „Nejdříve zakryjte ty plochy, které mají být na konci leptání bílé,“ radí Robin. Samotné pokrývání plechu asfaltem je docela rychlý proces, kde ale člověk musí být trpělivý, je samotné leptání. Do připravené nádoby vzadu v kuchyňce se podle velikosti vejdou maximálně dva, tři plechy. První leptání je vždy nejkratší, čím více ponorů, tím plech s motivem zůstává v kyselině déle. Každý z nás má jiné cíle, někomu stačí málo namočení, protože chce mít třeba jen výsledné tři odstíny. Samozřejmě si každý musíme hlídat, jak dlouho náš plech zrovna v kyselině leží.

Celá věc se však komplikuje tím, že nám dneska chybí asistentka a lektor, aby se mohl s čistým svědomím věnovat celé skupině, přebíhá z kuchyňky (kde musí sundat rukavice, nandat rukavice, ponořit plechy, vyndat plechy, omýt plechy) k satinýrce (kde je třeba, když už nic jiného, vzít čistýma a suchýma rukama mokrý papír). Jeho ruce se tak perou s neustálou trojfází – jsou čisté, od barvy a v rukavicích. Navíc ještě okomentovává plechy v surovém stavu, pomáhá při zatírání barev na tisk, ale přes všechno dobře míněné úsilí, a i když ho všichni považujeme za hrdinu, že v tom běsu dokáže fungovat, vzniká vzadu v ateliéru chaos.

Mně se pod rukama rodí biblický motiv – beránek, který se opírá o stěnu kostela a snaží se tím dosáhnout na listím obsypanou větev. Spíš jsou z něj zatím jakési flíčky a pruhy, a ty vlastně vznikají i na věži kostela. Ale vůbec si nejsem jistá, ve které fázi leptání jsem, kolik lázní ještě bude beránek potřebovat. Zatím se mu snažím erárním štětcem udělat rohy, ale ani v tom nejsem moc šikovná, na příště si určitě přinesu štětec svůj, slibuju si, ale vím, že to stejně nedopadne, že na to určitě zapomenu – a stalo se.

Časově už přetahujeme, Robin sice slibuje, že můžeme zůstat déle a že všechno vytiskne, ale když vidíme, jak cválá sem a tam po ateliéru, nejméně třem nám nad ním srdce usedá, protože se rozhodneme, že plíšky necháme spát do další lekce. Jenom si pamatovat, že ten můj se před tím, než na něj budu patlat další vrstvu asfaltu, musí dát nejdříve namočit. A tak několik osušených plechů končí na polici s nápisem: „grafiky nebrat“, aby nám je někdo neumastil.

Schválně, co z toho vzejde příště!

Warana Psavomorecká