Poprvé tuto improvizovanou techniku tvorby popsal Michael Tapié v knize Un Art Auture (Jiné umění) a na toto téma také v roce 1952 uspořádal výstavu celé generace informelových umělců. Tito umělci do svých maleb dávají velkou dávku vlastních emocí, které vyjadřují nespoutaně a svobodně. S barvou zacházejí jako s materiálem, často do ní přimíchávají různé součástky, kusy omítky, kameny, a pak ji expresivními tahy vrství na plátno. Nezáleží na dokonalých tvarech nebo estetické kompozici. Malíři informelu si naopak zakládají na neuspořádaném, intuitivním chaosu svých děl. Vyjadřují především pocity hrůzy, osamění, vzteku nebo existenciální úzkosti. Díla se často podobají kresbám dětí nebo duševně nemocných lidí, které jsou také často vystavovány v rámci výstav "syrového umění".

Známými představiteli tohoto stylu jsou například Belgičan Pierre Alechinsky, holandský malíř a sochař Karel Appel, Němec Frank Auerbach, italský umělec Alberto Burri, nebo třeba Francouz Jean Dubuffet. V Čechách se informelu věnovala například umělecká skupina Ra, která vznikla během druhé světové války, nebo třeba výtvarníci Kotík, Kolář, Medek, či Boudník.