Rozhovor s MgA. Terezou Černou - autorkou výstavy Castle of Mirrors

Pokusila by ses prosím současnou výstavu nějak zasadit do celkového rámce své dosavadní i plánované (je-li nějaká plánovaná) tvorby? 

„Od vysoké školy platí, že moje malby prostě čerpají inspiraci z vnitřku člověka. To je to jediné, co je charakterizuje i nyní. Stylově je to komiks, který prorůstá celou mou tvorbou, ale bere na sebe různé podoby.“

Je obsah tvých obrazů snahou o předání nějakého intelektuálního poselství (Dokázala bys je v tom případě formulovat?) divákům nebo jej vnímáš jako čistě vizuální přehlídku své neobyčejné umělecké imaginace? (Nebo obojí.)

„Je třeba se ptát po (životním) úkolu každého z nás…? Já to nevím a nechci to vědět, protože to by moje mysl nepojmula. Pouze se řídím instrukcemi vedenými intuicí.“

Představuje pro tebe tvá tvorba i způsob obživy, či máš ještě jiný profesní život?

„Mám.“

Pomohl ti v tomto ohledu někdy nějaký mecenáš?

„Dostává se mi ohromné podpory, ale sponzora nemám.“

Čím se Tereza zabývá, když právě nemaluje nebo nepřemýšlí o tom, co namaluje?

Nasávám informace jako houba, ale nejen informace zvnějšku. Dlouhé hodiny se jen zaposlouchávám do hlasů, které ke mně mluví. Pozoruji, procházím se, starám se o kytky, chystám jídlo.“

Co nebo kdo představoval či představuje pro tvé obrazy inspiraci?

Inspiruje mě spousta lidí z různých oborů. Ze známých jmen třeba Andy Goldsworthy nebo Alexander Calder.

Máš vytyčeny nějaké umělecké cíle?

Chtěla bych v rámci mých věcí procestovat svět (zakázky, výstavy...).

Na co se nyní těšíš?

Na dnešek.

Děkuji.

V pátek 11. 7. se v Galerii Nina Hedwic uskutečnila vernisáž dalšího neobyčejného umělce.

Respektivě umělkyně, Terezy Černé. Něžně a nevinně působící mladá žena však na stěnách výstavních prostor ztvárnila mnohdy nelítostný boj. Plynule přitom vyměnila jednu galerii za druhou, neboť nynější výstava U Niny navázala na předchozí expozici v Domě U Zlatého prstenu. První nesla název „Vzdušné války“, druhá, právě probíhající, se jmenuje „Castle of Mirrors“. To také nepochybně ilustruje jisté zklidnění a zintimnění autorčina tématu.

Zatímco plátna U Prstenu ukazovala boj bytostí a tvorů nepozemského charakteru o krystal (symbolizující zde rovněž převzetí zodpovědnosti za svou existenci na světě), nyní se téma zindividualizovalo na osobní rovinu každého z nás. Ústřední je lidská bytost se svou psychologií, vývojem a potřebou nacházet se určitým způsobem ve světě a toto „nacházení“ v podstatě aktualizovat během celého svého života. Právě takové vnitřní obrazy nechává Tereza před divákem „zrcadlit“ a rozehrát. Na stěnách galerie tak zjevuje velmi otevřeně a neselektivně svou vlastní cestu do nitra, včetně osobních průvodců a znamení. 

Prostředkuje to nadmíru originálním výtvarným stylem a technikou, kterou sama nazývá automatickou, třebaže potvrdila, že než načisto vyplní stěnu před sebou, přeci jen má návrhy předem přichystané. Nicméně tyto návrhy jsou v podstatě jednotlivými kamínky do mozaiky, jejíž komplexní podobu Tereza tvoří skutečně až na místě a přímo na zeď galerie mezi svá již pověšená plátna… Zdá se, že umělecká živelnost, a dá se říci rychlost a nutkavost přicházejících podnětů, se dílo od díla ještě stupňuje. Tvary a barvy jsou tradičně rozmáchlé a bohaté, někdy budí dojem pestré džungle, kterou koneckonců lidská duše dost dobře může být. Mimo plátna jsou malby tlumenější a jako již v minulosti připomínají poněkud styl komiksu. Opět se objevuje v mnoha podobách motiv krystalu, květů a hada, kterého, jak Tereza prozradila, považuje v této životní fázi za velmi silný a pozitivní symbol. Obrazy návštěvníka opravdu vtahují do svého nitra a možná vybízejí k zahájení jeho vlastní cesty tamtéž.

Vernisáž samotná byla nanejvýš příjemnou, ale rovněž skutečně slavností událostí. Sama duše galerie a ateliéru paní Nina připravila pro své hosty hned dvě další milá a zajímavá překvapení. Prvním byl koncert Yedhaki: Nautica, dvojice zcela svébytných hudebníků ve stylu ethno a elektro, které Nina nemohla ve městě minout bez povšimnutí, neodolala a pozvala je do svého ateliéru pro tuto zvláštní příležitost. Pánové dali do své performance maximum energie a posluchače uchvátila i široká škála neznámých hudebních nástrojů, z nichž mohla většina pojmenovat asi jen africké didgeridoo. Druhým zpestřením večera bylo nemenší potěšení smyslů, a sice ochutnávka doslova autorského sushi, jež Nina s širokým úsměvem označila přídomkem „raw“. A patřilo by se dodat rovněž „lovely“, „adorable“ a především „delicious“, zcela jistě soudíc podle úžasné rychlosti, s níž ony taktéž výtvarně vytříbené pochoutky zmizely.
Celá akce zkrátka představovala jedinečný zážitek - podnět k vážnému i lehkému zamyšlení a především společnost všech zúčastněných v příjemném prostoru Galerie Nina Hedwic.