Ženy v umění

Na prehistorických jeskynních malbách můžeme najít otisky nejen mužských, ale i ženských rukou. Ženy zdobily předměty každodenního použití, vyráběly šperky, tkaly látky, pletly košíky...

V antické kultuře byly známé malířky Timareta a Laii z Cyzicu, která údajně malovala vynikající portréty žen, bohužel se ale žádné z děl těchto umělkyň nedochovalo.

V raném středověku ženy iluminovaly rukopisy a šlechtičny vyšívaly, což se také dá považovat za umění.

S příchodem renesance už se několika ženám dostalo uznání jako samostatným umělkyním, jejich vzdělání však bylo velmi omezené, nesměly se totiž stát členkami malířských cechů. V době, kdy vznikaly první umělecké školy se přístup ženám ke vzdělání v tomto směru paradoxně ještě zhoršil. Měly zakázáno studovat anatomii mužského těla, protože to bylo považováno za nepřístojné.

V baroku se pak situace mírně zlepšila, obzvláště v Holandsku, kde byla velmi ceněna precizní zátiší, malovaná ženami. Ještě dlouhou dobu však ženy stejně fungovaly v umění pouze na okraji. Stále ještě nesměly být přijímány do uměleckých škol, což se změnilo až na konci 18. století.

V roce 1791 byla v Paříži uspořádána zcela mimořádná výstava, kde mohli své obrazy ukázat i malíři bez akademického vzdělání, a tak se ke slovu dostaly i ženy. Na základě toho pak začaly být přijímány do malířských atelierů. Malovat podle nahých mužských modelů však bylo ženám povoleno až na konci 19. století na anglické akademii Slade School of Art.

Od dvacátého století už ženy mají skoro stejné možnosti jako muži, přesto mnohé mají stále ještě pocit, že jsou od mužských umělců oddělovány a mají tendenci proti tomu svým projevem bojovat...