Report - Výstava Filipa Kudrnáče Seasons in the sun v Galerii U Niny

Co se týká žánrového zařazení, nalezneme v médiích nejspíše informaci, že se jedná o akademického malíře a sochaře zabývajícího se současnou klasicistní malbou - figurální, portrétovou i krajinnou. Že rád používá malířské techniky italské vlámské školy, klasické kompozice typické pro renesanci a atmosféru pozdního devatenáctého století. V jeho tvorbě cítíme ono zvláštní očekávání, melancholii, vášeň tak věčnou, že ji už pokryl prach; což vypovídá o potřebě tvůrce obracet se do časů minulých, k zašlé slávě a jisté kvalitě, kterou v současnosti nenachází.

Svou parafrází klasického (v jeho případě i doslova) slohu je Filip Kudrnáč v našem prostředí poměrně ojedinělý a v každém případě lze tvrdit, že se nepodvoluje ničemu, co by za krásné či hodnotné nepovažoval sám. Proto může nastat rozpor mezi Kudrnáčovým poselstvím návratu k pozitivním a tradičním hodnotám (rovněž k úctě k naší přírodě potažmo české kultuře) a tím, co dnešní společnost vnímá jako „to atraktivní“. Svůj přístup však malíř nejenže nikterak nemaskuje, nýbrž se právě jím v celé své tvorbě identifikuje.

Nicméně široké publikum autor naopak oslovuje svými zcela soudobými tématy a objekty - chutí lehce iritovat čímsi, co by bylo možné místy nazvat až fantasy žánrem a vůbec jistou estetickou nadsázkou. Zlí jazykové tvrdí, že hranice mezi kýčem a ryzostí je u něj někdy dosti tenká. Mimo dámy stojící s jednorožcem pod červánkovou oblohou se však Kudrnáčův zájem týká ve stejné, ne-li větší míře, také krajinomalbě, zátiším a portrétům (rovněž grafice a soše, které ovšem na výstavě zastoupeny nebyly). A právě krajiny vynikají svou precizností a hladkostí až air-brushovou, tak neobyčejnou v případě plenérové malby, která také U Niny dominovala. I v jejím případě však autor nezůstal u jediného technického přístupu a dovolil si různá míšení stylů malířských škol především minulého století.

I v tomto případě ale chybí ze strany publika jednoznačný ohlas - někteří tvrdí, že syntézu malířských postupů nerealizuje zcela šťastně. Otázka pak zůstává stále táž - je-li to snad řemeslnými rezervami nebo umělcovým osobním odlišným náhledem (a v něm, jak již víme, je Filip Kudrnáč skutečně svůj) na předměty svého zájmu.

V tematicky jiných, a tudíž pro „konzumenta“ méně rozporných dílech, však malířský talent a své naprosto nesporné výtvarné kvality více než potvrzuje. Trpělivě a až neskutečně přesně vykresluje detaily a ať již jeho krajiny nebo ženy, všechny nabízejí vlastní jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru. Každá malba má své vlastní „zjevné“ a „tajemné“.

Jenže lidé zkrátka mají sklon ke škatulkování a patrně by uvítali jasnější zařazení Kudrnáče pod určitý žánr, pod kterým by mohli jeho tvorbu očekávat a v jehož rámci teprve by nechali autora nerušeně experimentovat. Přáním většiny se však, jak už bylo řečeno, malířův vkus neřídí. Zato imanentní sdělení jeho obrazů zůstávají stálá - a zde hledejme případnou tvůrčí konzistenci, chceme-li. Je to ono vybídnutí k určité pozitivní ekologii ve vztahu člověka ke světu, ale i touha zušlechtit sám sebe skrze natolik pozitivní estetiku, kterou obrazy Filipa Kudrnáče přinášejí vždy.