Umění mezi člověkem a bohem

V předchozím článku jsme se podívali na způsob nazírání starých Řeků klasické doby na krásu a co za krásné považovali. Nyní si můžeme ukázat příklad antických originálů a pokochat se polobožskou „krásou“.

Neobyčejná působivost dvou antických bronzových soch zvaných bronzy z Riace, zachovalost i jejich tajemný původ, byli a jsou dodnes předměty rozsáhlého výzkumu, spekulací a publikací od dob jejich objevení na mořském dně u pobřeží italské Kalábrie roku 1972. Tento unikátní objev vzbudil emoce nejen odborníků, ale i širší veřejnosti. Bronzy, tradičně označováni jako „bojovníci“, jsou jedni z mála dochovaných originálních soch antického Řecka. Jsou proto cenným odkazem nejen dokonalého řemeslného přednesu a zručnosti umělců starověkého světa, ale i toho, jak staří Řekové 5. století př. kr. vnímali krásu. To, co Řekové nazývali krásným, tvořilo ztotožnění tělesné krásy a etických hodnot. „bojovníci“ z Riace právě s největší pravděpodobností představují typ muže věnujícího se válečnictví, aristokratického válečníka, jehož zvláštní status trvá, zdá se, od dob mykénských králů až do hoplítské reformy, kdy ztrácí své výsadní postavení coby zvláštního jedince.

Umělce nebo více umělců, kteří zhotovili bronzy z Riace, blíže neznáme. Názorů předních odborníků je mnoho a vzájemně se podporují či vyvracejí. Stejně jako jejich interpretace a datování. Z estetického hlediska jsou obě sochy prototypy proporcionality poloviny 5. století př. Kr. a také vyjádřením něčeho, co není vlastní člověku. Můžeme rozpoznat, že je spodobněno něco nadlidského něco co není správně, v podstatně to není anatomicky možné.

Na první pohled vypadají podobně, jsou téměř stejné výšky. Silná muskulatura dokonalá v detailu a tvář s plnovousem zřetelně definují dva muže. První je mladších rysů v obličeji, druhému lze z tváře vyčíst větší zkušenosti získané věkem. Oba spočívají svou vahou na pravé noze podle Polykleitova vztahu volné a opěrné nohy tzv. kontrapostu, provázení odpovídajícím pohybem ramen a paží a nakloněním hlavy. Ideální atletická maskulinita je geometricky kodifikovaná a geometrická symetrie nepředstavuje věrnou realitu. Břišní svalstvo je přehnaně vytvarované a přesahuje nepřirozeně přes pas, prohnutí páteře a hloubka centrálního páteřního kanálku neodpovídá možné realitě a je mnohem hlubší.

Délka nohou je uměle prodloužena tak, aby odpovídala délce horní části těla, jsou až příliš dokonalé. Příliš krásné? Utváří božský poměr proporcí? Vše jakoby bylo zveličené a přehnané a ve vzájemném kontrastu pohybu, hrudní svaly jsou dokonale zrelaxované oproti zádovému svalstvu, které spočívají v agresivním napětí. V kontrastu a souladu protikladů. Celková štíhlost, ladnost pohybu, ve kterém spočívají, společně s výrazně definovanými ženskými tělesnými prvky, jako například příliš zaoblená zadnice, a s detailně provedenou mužskou muskulaturou, především horní části trupu, odkazuje na potřebu vyjádřit krásu jako ucelenou univerzální energii.

Tak, aby krása mohla ve své plné síle působit na člověka, musela být uměle stvořena. Rovnováha pomocí dvou odlišných prvků – krásou je interpolarita tvořící harmonii.

POUŽITÁ LITERATURA:

Boardmann, J. 1983: Greek Sculpture, The Classical Period. London.

Moreno, P. 1998: I bronzi di Riace: il Maestro di Olympia e i Sette a Tebe. Milano.

OBRÁZKY ZDROJE:

https://www.mlahanas.de/Greeks/Arts/RiaceWarrior.htm

https://www.archeocalabria.beniculturali.it/archeovirtualtour/bronzi1.html

https://www.antiquus.it/restauro/48-restauro/96-restauro-bronzi-di-riace.html

https://www.emmeti.it/Welcome/Calabria/Bronzi/bronzi4.it.html