Sgrafito - klasická technika nástěnné malby

Sgrafito je jedna z technik nástěnné malby, která vznikla a začla se používat hlavně v období renesance. Sgrafitem byly zdobeny vnější fasády budov, ale také některé interiéry. Tato technika je docela jednoduchá; spodní tmavá vrstva omítky, obarvená tradičně popelem nebo jemně mletým uhlím, se nechá zaschnout, zeď se poté natře světlou vrstvou a do té se ještě za vlhka pomocí špachtlí, oček a škrabátek proškrabují vzory. Lze postupovat i obráceně, pak se technika nazývá kontrasgrafito. Je ale také možné vzory proškrabávat pouze do jedné vrstvy světlé omítky, vzor se totiž zanedlouho objeví díky vnějším povětrnostním vlivům. Tento styl dekorace v období baroka téměř zanikl, ale hojně se opět začal používat v 19. století, v takzvané České novorenesanci. V čechách se výzdobou sgrafitem v té době zabývali i významní malíři, jako například Mikoláš Aleš. O tuto techniku je od té doby zájem v podstatě až do současnosti. Sgrafito najdeme na mnoha českých historických budovách jako je Schwarzenberský palác na Hradčanech, stará radnice v Prachaticích, zámek Březnice, nebo budova bývalé lékárny U České koruny v Kladně.

Klasickým motivem sgrafita je takzvané psaníčko. Nazývá se tak proto, že jde o obdélníky se dvěma úhlopříčkami, které připomínají zadní stranu dopisní obálky. Fasáda zdobená tímto stylem vytváří dokonalý dojem plasticity. Dále můžeme na zdech zdobených sgrafitem najít geometrické ornamenty, nebo naopak rostlinné motivy, figury, alegorické výjevy, témata z antické mytologie nebo z bible.

Takto se dekorovaly nejen veřejné budovy a paláce, ale také lidové stavby a hospodářské budovy; takzvané Lidové sgrafito. Ornamenty se vytvářely v mokré omítce buď prsty, nebo jednoduchým hřebenový nástrojem.