Plinius - barvy a jejich používání u malířů

Venuše, Mars a Cupid, 1. století po Kr., Pompeje

Plinius o umělcích a malířích. Bez řeckého přičinění, nejen ve výtvarné oblasti, by celá současná západní civilizace nevznikla, a proto jsme již v předchozích článcích stručně hovořili o počátcích a vnímání umění daleko v minulosti. Za Pliniova života, 1. století po Kr., bylo umění Říma zcela pod vlivem řeckého výtvarného názoru. Malíři, sochaři a architekti pracující v Římě byli většinou Řekové. Místní umělci byli přímo pod řeckým vlivem nebo pracovali podle řeckých předloh. Pravě proto se dozvídáme z dochovaného Pliniova díla Naturalis historia (Přírodověda) především o řeckých malířích a sochařích. Gaius Plinius Secundus narozený roku 23 po Kr. Popisuje ve svých 37 knihách získané poznatky ze zoologie, botaniky, mineralogie, umění a lékařství. Pliniovi byla osudnou touha po nových znalostech, která ho zavedla do míst zničených výbuchem Vesuvu roku 79 po Kr. (Pompeje a Herculaneum).

Přes nedostatek kritického postřehu a nevědomého přejímání omylů jsou cenným pramenem a zásobníkem vědomostí pro dnešní historiky umění i samotné výtvarníky. Zajímavou je pro nás 35. kniha s názvem: Barvy a jejich používání u malířů, kde mimo jiné popisuje původ a podstatu barev.

„Jsou pak barvy tlumené (austeri) a živé (floridi). K obojímu se dochází od přírody nebo míšením. Živé jsou - pán je poskytuje malíři poněvadž jsou drahé - minium (suřík), armenium (arménská modř), cinabaris (cinobr), chrysocolla (zeleň), indicum (indigo), purpurissum (tmavý nach), ostatní jsou tlumené. Od přírody vznikají sinopis (sinopská červená hlinka), rubrica (rudá červeň), paraetonium (křídová bílá), melinum (mélská běloba), eretria (eretrijská křídová běloba), auripigmentum (zlatožlutý sirník arsenitý), ostatní se tvoří uměle. Z kovů, z lacinějších ochra (okr), pálená cerussa (běloba olovnatá), sandaraca (sandarach, druh červené barvy), sandyx (druh suříku), syricum (syrská červeň) a atramentum (čerň).“

Plinius, Naturalis historia, 35, VI 30

O Paraetoniu vypravuje, že je to mořská pěna smíchaná s s bahnem a proto se v ní nacházejí rozdrcené skořápky. Je z bílých barev nejtučnější a nejtrvalejší pro hladkost. Nazývá se podle místa v Egyptě, ale tvoří se i na Krétě a Kyrénách. V Římě barvu falšují převařenou a zhuštěnou křídou kimolskou.

Někteří pálí vyschlou usazeninu z dobrého vína a tvrdí, že taková čerň budí zdání indické. Nejslavnější athénští malíři Polygnotos a Mikon (5. století př. Kr.) vyrobili z vinných zbytků po lisování tryginon (vinná čerň). Elefantinum (čerň) vyráběné ze spálené slonoviny udájně vymyslel další ze slavných malířů Apellés. Pokračuje popisem všemožných způsobů výroby a závěrem je každá čerň vystavena slunci, knižní s přimíšením gumy, nástěnná klihu.

Liviina vila na Palatinu, 1 století po Kr., Řím

Casa del Bracciale d’Oro, 1. století po Kr., Pompeje

Popisuje výrobu velmi drahého a žádoucího fialového pigmentu nazývaného purpurissum. Bylo prodáváno v malých kostičkách a mohlo být použito v nástěnných malbách nebo v kosmetice. Malíři, kteří chtěli dosáhnout nachově červené podkládají modří a nanášejí purpurissum s bílkem. V Pompejích byla nalezena řada keramických mís a mušlí obsahující zbytky pigmentů. Některé fialovo-růžové kusy těchto nevyužitých pigmentů mohou být příkladem tohoto (téměř legendárního) barviva.

Indigo přichází z Indie v podobě bahnité hlinky, lnoucí k pěně rákosí. Po oddělení je černé, ale při rozpuštění dává obdivuhodnou směs nachu a modře.

Villa dei Misteri, 1 století po Kr., Pompeje

Sinopis je červeň, která byla nalezena v Pontu. Ta, jež pochází z Afriky zvaná cicerculum (hráškovitá) je červenější a  používá se jako základní barva štukových polí.

Mezi velmi laciné barvy řadí zeleň appianum, které se vydává za chrysokollu a vyrábí se ze zelené křídy.

Ze všech barev je nejvíce v oblibě bílá hlinka. Malíři se zdráhají na vlhký podklad omítky nanášet purpurissum, indigo, melinum, auripigmentum, appianum a cerussu.

Únos Persefony, 4. století př. Kr., Vergina

„Pouze pomocí čtyř barev vytvořili ona nesmrtelná díla – z bílých to bylo melinum, z okrově žlutých atticum, z červených pontská sinopis, z tmavých čerň – Apelles, Aition, Melanthios a Nikomachos, nejslavnější malíři, když jejich malby jednotlivě se prodávaly za poklady měst. Nyní když i purpur se stěhuje na stěny a Indie poskytuje bahno svých řek a zkaženou krev dračí i sloní, není nám žádná malba vznešená. Bylo tedy všechno tenkrát lepší, když byla zásoba menší. Jest tomu tak, protože jest péče o hodnotu věcnou, ne duševní.“

Plinius, Naturalis historia, 35, VII 50

Lussandra

POUŽITÁ LITERATURA

Gaius Plinius Secundus 1941: O umění a umělcích. Přeložil Prach, V. Praha

Plinius starší 1974: Kapitoly o přírodě. Přeložil Němeček, F. Praha.

ZDROJE OBRÁZKY

https://losvalientesduermensolos.blogspot.cz/2013/04/la-pintura-mural-antigua-tumba-de-las.html

  https://www.riha-journal.org/articles/2012/2012-oct-dec/schmuhl-inkarnat https://www.discoverytsx.com/pompeii  

https://venetianred.net/2010/03/30/the-beautiful-vagabonds-birds-in-art/