Krajinomalba - mistrovská tématika

Krásný den všem přátelé

Malování krajiny v přírodě, neboli plenéru je v protikladu k ateliérovému malířství. Cílem krajinomalby je znázornění krajiny v její přirozené atmosféře pod širým nebem. Krajina je všude kolem nás, ať jsme kdekoli. Výrazem krajinomalba pak rozumíme obraz rozsdáhlé oblasti pozorované ze specifického místa, přesněji to může být krajina městská, venkovská, průmyslová či pastorální, idylická nebo fantastická. Krajinomalba byla v historii výtvarného umění po malbě historických událostí a portrétech třetí nejdůležitější výtvarnou formou, samostatně uznávanou až od 17. století dodnes.

Mnozí umělci nacházejí inspiraci ve vzorech každodenního života kolem sebe, pozorováním okolí. Když se venku rozhlédneme, vidíme oblohu, vegetaci, stavby, lidi, zvířata, vodní plochy, dopravní prostředky a mnoho dalších prvků. Jejich ztvárňování do obrazů může být výborná zábava. Mnoho se můžeme naučit z kompozic od profesionálních fotografů, z toho jakým způsobem na krajinu nahlížejí. Většina krajinářů „manipuluje“ s tím, co reprodukuje, zvlášť v detailech, aby se výsledné dílo co nejvíce blížilo jejich vizi.

Zřejmě i my sami budeme chtít vytvořit obraz odpovídající našemu životnímu stylu a použít co nejvíce vlastních prvků. Nesmíme se přitom bát také používání metod jiných malířů a scény zakomponovat úplně originálním způsobem, tím vylepšujeme své dovednosti. Umění nezná hranic a stále může přinášet nová potěšení, která prostřednictvím díla můžeme předávat i ostatním lidem.

Pokud plánujeme malovat komplikovanou krajinu, je dobré udělat si předem několik náčrtků a fotografií z více pohledů a pak vybrat to nejzajímavější. Při malování krajiny spočívá základ v identifikaci všech jejich komponent, které máme v úmyslu namalovat.

Nejdříve se snažíme scenerii krajiny analyzovat. Rozhodneme se, co vlastně chceme do kompozice krajiny zahrnout. Potřebujeme si promyslet, jak všechno zkombinujeme, naplánovat, jak bude vypadat finální podoba našeho obrazu. Všímneme si jak vypadá vegetace nebo architektura a pozorujeme objekty, které vidíme před sebou. Zkoumáme, jak vypadají kontury a zvlnění kopců nebo hor. Vidíme, jestli je přítomna zářící vodní plocha. Voda bývá pro malíře nejvděčnějším prvkem ke ztvárnění, protože dodává krajině další dimenzi prostoru, dokonce lépe než obloha, odrazy na hladině vytvářejí zvláštní hloubku. Obloha bývá přirozeným a základním pozadím krajin, její proměnlivý vzhled má významný vliv na celkovou scenerii. Podobně jako moře, může obloha zabírat většinu plochy obrazu, nebo jen jeho malou část. Při kresbě máme vždy možnost se rozhodnout, zda zahrneme více či méně oblohy a jestli zvolíme otevřený či uzavřenější pohled. Prozkoumáme a vybereme si detaily, které chceme do obrazu zahrnout. Pokud některé detaily narušují krásu výhledu, můžeme je vynechat.

Všechny krajiny mají většinou tři vrstvy hloubky či rozvinutí: pozadí, střední část a popředí. Je velmi důležité, jak dokážeme prostor vytyčený těmito plochami zpracovat. Rozdíl v prostoru mezi pozadím, střední částí a pozadím je vyjádřen zdálenostmi.

Popředí bývá v dolní části obrazu či po stranách. Některé detaily v popředí ihned upoutají naši pozornost.

Střední část obrazu bývá u většiny krajiinomaleb nejdůležitější částí a dodává jim osobitou identitu tím, že větší útvary vyvolávají větší pozornost. Hlavní objekt či nejzajímavější prvky na které chce tvůrce obrazu soustředit divákovu pozornost obvykle bývají umístěny ve střední části obrazu.

Pozadí je nejvzdálenější částí obrazu a obvykle méně strukturované, tam nejsou detaily už tolik patrné. Čím je prvek dál, tím se jeví menší, má jemnější tvar a nezřetelnější detaily. Někdy bývají

na pozadí hory nebo moře. I nezajímavé pozadí s úplně čistou oblohou uděláme poutavější dokreslením několika malých mráčků.

Všechny oblasti by měly přecházet do sebe navzájem plynule, s vytvořením patřičného efektu. Je důležité si ujasnit vzájemné vztahy těchto jednotlivých oblastí a podle toho přizpůsobit naší výtvarnou techniku ke zdůraznění, přinejmenším zviditelnění změny. Mějme otevřené oči a snažme se oddělovat a zároveň harmonizovat všechny rozmanité části krajiny, kterou ztvárňujeme.

V další fázi, na vytvoření hotové kresby, všechno záleží na našich malířských schopnotech a našem vlastním postupu. Je třeba důkladně prokreslit hlavní rysy celé scény v plné velikosti, tak jak máme v úmyslu. Každá krajina nabízí jiné možnosti zobrazení a proto bude vhodnější i použití určitých výtvarných materiálů a různých podkladů na něž malujeme. Určitě neškodí s jednotlivými médii a malířskými styly experimentovat a vzájemně je kombinovat, potom bude výsledek naší práce zajímavější, svěžejší a hned tak se neokouká.

Kreslením vytváříme iluzi prostoru a reality. Na obraze se snažíme dosáhnout relativně nemožného trojdimenzionálního prostoru, výrazné barevné hloubky na plochém povrchu. Použitím správných metod, když se nám podaří vykouzlit živý prostorový obraz, dokážeme oklamat oko pozorovatele. Dílo nesmí být uspěchané na úkor kvality, nedovolme času, aby se stal naším pánem. Hodně záleží na tom, jak dokážeme obraz dokončit.

Přestože mimořádný talent může práci vtiskknout neobyčejně kvalitní rukopis, uspokojivého výsledku dosáhneme rovněž svou pílí, vytrvalostí a úsilím. Ani ohromný talent se bez těchto vlastností neobejde. Každému úspěchu předchází silná dávka dřiny, vyžadující náležitou trpělivost a vůli zdokonalovat se a zároveň schopnost poučit se od ostatních. Tříbení našeho vnímání vylepší i větší malířské dovednosti a to obrazům dodá na kráse a významné působivosti.

Vaše Lenka Ur