Komentovaná prohlídka výstavy Hromy a blesky - středa 4. 5. od 17:00

RECENZE HROMY A BLESKY / Kristýna Kramlová

Potopa v Nové galerii

Slovenský původ i studium malby spojuje Samuela Pauča a Michala Nagypala, jejichž díla jsou právě k vidění v Nove galerie na výstavě s úderným názvem Hromy a blesky. Ty se blýskají a bijí hned na začátku slovenské hymny, která zajisté inspirovala k jednoduchému pojmenování. I tak se ale nedá říct, že bychom se zde s žádnými přírodními jevy nesetkaly – vždyť Paučovy obrazy z cyklu záplavy jsou jich naprosto plné a ne náhodou se na počátku výstavy nalézá Nagypalův obraz Archy odkazující taktéž na potopu.

Samuela Pauča zde prezentují pouze díla z již zmíněného cyklu Flood/Záplava, které poznáme velmi snadno, protože jejich název se skládá pouze z písmene F a čísla vycházejícího z pořadí obrazu v souboru. Jednoduchým názvům odpovídají i jednoduché kompozice, které nám ukazují hrůzu způsobenou povodní. Apokalyptické krajiny vytvořené kombinovanou technikou na plátně někdy působí pomalu až abstraktním dojmem, přesto jim to neubírá na působivosti, která až děsí.

Naopak Michala Nagypala zastupují obrazy různých námětů i formátů. Malíř ke své tvorbě nevyužívá pouze plátno nebo dřevěné desky, ale nepohrdne ani dřevěným valem, na který namaluje přísady potřebné pro přípravu olivového chleba a to vše z jakoby ptačí perspektivy, se kterou se na výstavě setkáme hned několikrát. Jeho díla dokáží pobavit, zhrozit a někdy i oboje dohromady. Obraz Vesmírný odpad může na první pohled, kdy spatříme lajku plující vzduchoprázdnem, vyvolat úsměv a až poté si uvědomíme, kolik jiného odpadu se nachází nejen ve vesmíru. Na to pak reagují i další díla znázorňující třeba krásnou louku a uprostřed ní staré opuštěné auto, dále nádhernou přírodu s myslivci, kteří nemají, co lovit (Žádná zvěř, 2016), nebo dva obrazy Rozpínání I. a II. ukazující na různé developerské projekty. Na druhou stranu tvorbu umělce zastupují i surrealistická díla jako Rutina (Raňajky, 2012), kde dvě postavy (jedna z nich má dokonce hlavu se třemi tvářemi) snídají u stolu, na němž leží na tácu hlava Jana Křtitele, ke které kráčí dvě naprosto samostatné ruce a nad nimi se ve vzduchu vznáší dvě oči. Celý obraz je navíc skvěle malířsky zvládnut, a tak se samozřejmě nabízí citace Salvátora Dalího, která rozhodně není na škodu.
Hromy a blesky skvěle zapadají do konceptu Nové galerie, která návštěvníkům zpravidla nabízí hromadné výstavy. Stejně jako u ostatních i zde existuje nějaký spojovací článek, který přesto neubírá vystaveným dílům na rozmanitosti – stojí zde dva naprosto odlišně tvořící slovenští malíři, jen je škoda, že se jejich obrazy v prostoru více nemísí. Přesto výstava patří k těm zdařilejším, kterým nechybí nápad ani energie a rozhodně nás nutí k dalšímu zamyšlení – ať už bereme snídani jako rutinu a vlastně tak i náš každodenní život, nebo si uvědomíme, za jakými globálními katastrofami stojí lidské jednání, tak nás výstava zajisté obohatí, i kdybychom se jen měli pozastavit nad tím, jaké knihy se objevují na Nagypalových obrazech (Markéta, Totem, oba z roku 2015) nebo se zkrátka zašli pouze pokochat díly současných umělců.
 

více o výstavě zde.