Kinetické sochy

Takzvané kinetické umění vzniklo začátkem 20. století, kdy zejména dadaisté a konstruktivisté začali vytvářet sochy, jejichž části se pomocí vzduchu, motoru, nebo rukou diváka pohybují. Dílo tak propojuje prostor, čas, pohyb a světlo. Jednou z prvních kinetických soch bylo Kolo bicyklu slavného dadaisty Marcela Duchampa. Fascinující jsou také díla Alexandera Caldera, která sestávají z plechových součástek, poháněných malými motory, nebo pouze jemnými závany větru, což vytváří zvláštní atmosféru. Avantgardní umělci té doby byli zaujatí stroji, svými díly chtěli zachytit vývoj moderního života. Umělec László Moholy-Nagy napsal v roce 1923 Manifest kinetického sochařství, ve kterém popsal svůj názor, že by sochařství mělo být co nejvíce dynamické. Dalším ze sochařů, který se tohoto názoru držel, je Frank Malina se svými efektními světelnými paprsky. Nebo třeba známý op-artista Victor Vasarely, jehož díla nebyla vždy doopravdy pohyblivá, ale díky optickým klamům vyvolávala dojem pohybu, a tak se také řadí mezi kinetické umění. V Čechách byli průkopníky tohoto sochařského stylu zejména Zdeněk Pešánek, který také napsal teoretickou práci o Kinetismu, Radoslav Kratina se svými transformovatelnými objekty a Stanislav Zippe, známý hlavně díky svým pohyblivým plastikám a světelným instalacím.

Zdroj obrázku: https://intlkineticartevent.org/wp-content/uploads/2012/01/dada_newyork_01.jpg