Recenze výstavy: Introducing Valentýna Janů: I’m Sry (24.10.2018 – 03.02.2019)

Výstava začíná točitým schodištěm, které vede do bývalého prezidentského salónku. Podél schodiště visí průsvitné záclony, které již na začátku výstavy v divákovi navozují pocit soukromí a důvěrnosti. Lákají ho, aby odhodil případnou ostýchavost a pochybnost a začal pomalu stoupat po schodišti vzhůru. Na jednotlivých záclonách jsou připevněny krátké, výstižné a poměrně konkrétní vzkazy, ne však natolik konkrétní, aby si je návštěvník nespojil s vlastními vzpomínkami. Právě návštěvníkovo naladění se na pocity a myšlenky spojené s minulostí je záměrem výstavy. Zastavit se u každého vzkazu, uvítat vyvstalou asociaci, utřídit si v hlavě minulé nejasnosti či rozpory a pozvolna pokračovat dál.

.

Krátké, výstižné vzkazy lákají návštěvníka ke kontemplaci vlastní minulosti

Název výstavy „I’m Sry“ (česky „Omlouvám se“/„Mrzí mě to“) funguje jako jemná nápověda k tomu, aby se divák omluvil za chyby, které v minulosti udělal, a to jak druhým lidem, tak především sobě. Tím, že znovu vstupuje do situací, které zůstaly v jeho osobní historii a nedají se již změnit, jediné, co může dělat, je odpustit sám sobě a (u)smířit se s minulými chybami.

.

Krátké, výstižné vzkazy lákají návštěvníka ke kontemplaci vlastní minulosti

Po vystoupání po schodech návštěvník spatří linii textilií, která se táhne po zemi. Připomíná proud myšlenek, rozpoutaný v divákově hlavě, který se již nedá zastavit. Nezbývá, než se vydat po tomto toku a nechat se vystavit dalším vzkazům a vzbudit další vzpomínky, další omluvy, další usmíření. 

V pozadí hraje uklidňující hudba českého hudebníka dné (Ondřeje Holého), vytvořená speciálně pro tuto výstavu, a dokresluje tak celkovou atmosféru nostalgické melancholie. Díky svému intimnímu a poetickému charakteru vzbuzuje instalace Valentýny Janů emoce, o kterých si návštěvník myslel, že už jsou dávno pryč, má pocit, jako by někdo nečekaně vtrhl do jeho nitra a způsobil tam rozruch, který sám musí nyní dát opět do pořádku.

.

Proud textilií připomíná proud vzpomínek, které vyvstávají v divákově mysli

Nestává se často, aby nás uspořádání docela obyčejných objektů – záclon a textilií – v galerijním prostoru dokázalo naladit na hluboké rozjímání. Vodítka v podobě krátkých vzkazů plní svou funkci zcela výstižně, nekompromisně nutí návštěvníka ponořit se do vlastní minulosti. Záměr instalace je naplněn precizně a reflexe práce Janů rozhodně nekončí vykročením ven z galerie.