Deník z Vášnivé exprese

Jako rozcvičku na zahřátí si dáváme kolečko, abychom se o sobě něco dozvěděly. Jak malujeme a proč malujeme – a vlastně jestli vůbec; člověk z počátku ani nedocení, jak přínosné takové správné představení je, s jakými lidmi se setkává. Každá z žen, která přede mnou sedí – mám totiž všechny účastnice naproti sobě –, je úplně jiná, od účesu až po energii, kterou vyzařuje. A příběhy, proč začaly malovat, jsou kouzelné, jedna začala po úrazu, druhá vůbec netušila, že někdy bude, protože studovala techniku…, vůbec se mi najednou nechce s pravdou ven, oproti všem ostatním se jeví ta historka tak banální, že by jí bylo lépe uvnitř, nejlépe vůbec ji nevypouštět z pusy.

Naštěstí to mám rychle za sebou a slovo si bere lektorka Bára, řekneme si něco o expresi, o jejích možnostech, ukazujeme si její představitele – Bára má s sebou totiž počítač. A najednou navrhne, že bychom si mohly udělat svůj autoportrét, „zrcadel je tady dost!“ navrhuje. „Coo? Jste pro?“ A skupinka nejasně zdvihá ramena, jakože neví. Ale lektorka se nenechá jen tak odbýt pokrčením ramen, na to je dost živelný temperament – za chvíli už pobíháme po aťasu a kořistíme každá svoje zrcadlo. Asi ten den nejsem moc vyladěná na škatulata batolata, hejbejte se, i když se mi líbí ten svérázný přístup a prostor, kde to najednou žije, protože ateliér až pulzuje elánem, který jsme do něho – všechny –, vnesly. Vybírám si zrcadlo hned u vchodu do ateliéru, je kulaté myslím, byly kolem něj nějaké střapce či co, vypadá to v tom rohu jako v maringotce. Ani bych se nedivila, kdybych se co nevidět začala líčit na nějaké akrobatické číslo; „líčidel“ je tady dost.

Ateliér se na chvíli promění v mraveniště, to když se jedna ženská přes druhou snažíme najít v změti zbytků ty pravé akrylové barvy.

„Vůbec nemusíte hrát na to, jak vypadáte. Snažte se hlavně zjistit, jak se cítíte.“ Rada nad zlato. Tak se koukám do toho záludného skla a je to tak trochu jako v pohádce o Sněhurce, zrcadlo, zrcadlo: „Ehm, tak jak se dneska cejtíš Waráně? (…) Jsme dost nevyspalé, že? Bříško nás z toho bolí, přiznej si, že to poslední, co bys dneska chtěla dělat je máchat rukama, to je tak na čajíček, teplou peřinu a naprostej klid,“ ale celý tenhle rozhovor je vlastně nonsens, protože moje vnitřní činorodý já ví, že to překoná, vždycky to překoná a nevydrží bezvládně ležet a marodit v posteli, na to jsem moc živelnej temperament číslo dvě.

Tak začneme (v hlavě se už samozřejmě rodí nějaký žluto-brunetný koncept v protáhlém modigliánovském stylu), očička pěkně umístit, nějak si to natočit – nějak si nastíním pozadí a ve chvíli, kdy patlám vlasy, přilítne Bára, hned na první dobrou zmerčí, co to držím za ubohý titěrný štětec, a už jde na mě se špachtlemi – puc, puc, puc –, na plátně se to vrství, jen to fikne. „A vůbec, malíř nikdy nezačíná na čisté plátno, nikdy,“ dovolí si mi připomenout se staženým obočím. (Ta ženská má oči všude. A nebuďme rejpaví, že v tu chvíli pracuju na sololitovou desku.) Bára se vzdálí, já prvně pyšná na to, že jsem si vzala místo nulky a jedničky nějakej pořádnej macatej štětec, mám v ruce najednou hromadu nástrojů a chvilenku si připadám jako chirurg. No, je mi jasné, že potom, co vyrostlo na desce, je koncept ztracen, ale co já se tu budu, že jo, a tak.

Takže se něco uvnitř mě vzpříčí, něco revoltuje a jestli si jako někdo myslí (kdo asi), že jsem byla ještě před minutou zralá do postele, tak to se šeredně spletl, to ještě neví, zač je toho loket – znásobený ovšem všemi vzdory světa. Krucinál, co mi to tu roste pod rukama – červánkový pozadí? No budiž, ale kde jsem přišla na tuhle barvu a zrovna dneska… S vlasy už je to lepší, po chvíli se vzdor mění v zápal, zjistila jsem totiž náramnou věc, že práce se špachtlemi je úplně skvělá! (Pamatuju si ty momenty, kdy jsem nesměle obcházela stánek na hrnčířských trzích, kde všechny tyhle keramicko-malířské výbavy byly, ale špachtle pro mě v tu dobu znamenala něco jako obávaný nástroj zubaře.)

Tramtarará, notuju si – plesk a plesk a plesk, a jakou máme dneska náladu Waranko? Ano zelenou – nemocně zelenou a zároveň zelenou, jako roste jarní louka, tramtarárará. A to už se přihrne zase Bára a zvolá: „To je fiona, páni, ona si tady jede nějakej surrealismus,“ a chválí mi barvu.

Vůbec nevím, jak jsme se navzájem vyladily, jestli čím já měla lepší náladu, tak byla Bára vstřícnější –nebo naopak –, každopádně hurá, už to všechno funguje! Tedy – téměř.

To bych nesměla zmastit obličej, na první dobrou to nevyšlo, co teď s tím? Bára-zachránce mi pomáhá vrstvit množství nové barvy, mám pocit, že to akrylem nikdy nedokážu překrýt. Ale jo, přišla jsem sice o takový lehký přechod, teď už je to celkově takové hutné, ale instaluju na „svou“ zelenou tvář. Oči trochu paví – no to je úlet! Už nemůžu, štětec mi tak nějak pomůže dotvořit rtíky a nos, ale já už jsem zralá tak na to obejít si ateliér – a hrome! Páni, vždyť výsledky ostatních jsou tak skvělé, že bychom tu rovnou mohly uspořádat výstavu!

Vracím se ke svému sololitu a nevím, čím to, jak to vidím s odstupem a stojím od toho dál, tak mám dost divný pocit. Najednou mě ten můj výplod prostě děsí. „Náhodou je to skvělý, tím jak je to divný,“ chlácholí mě Bára. „Uvidíš, že ti ho všichni pochválí.“ No, Baru je hodná, což o to, ale nejde o pochvalu, ať je to klidně zatracovaný; zatím zápasím s pocitem, jestli se na něj vůbec dokážu podívat, natož ho někam pověsit.

Ale vše nabralo dobrého konce. Obraz jsem položila na desku v zadním traktu aťasu a pozorovala jsem ho při návštěvě dalších dílen. A vůbec jsme spolu prožily takový zajímavý vztah, napřed ho člověk nemohl vystát a odvracel tvář, pak už jen navykle zavadil očima a po měsíci, kdy jsem ho sejmula z police a nesla domů – a čirou náhodou se osudově a prvně od kurzu u východu setkala s lektorkou Bárou, která zajásala, že nezůstane opuštěný –, jsem se na něj nemohla vynadívat, pořád jsem ho zkoumala a teď trénuju v kuchyni nezainteresované návštěvy a raráškovsky sleduju reakce.

Zatím se vracejí. Je na nás, totiž, něco roztomile prapodivného. Možná i tím, jak se na něm projevila má nemotornost, když jsem ho omylem – poprvé a snad naposledy –, pustila ze schodů…

Konec pohádky a ateliéru vše dobré.

Warana Psavomorecká