Vlek lesa lesů - Martin Mainer

Vlek lesa lesů - Martin Mainer

 

 

VLEK LESA LESŮ / MARTIN MAINER

Je odpoledne, sluníčko svítí, občas se schová za mrak. Fouká chladivý větřík, sem tam spadne jablko, zvukům zvesnice dominuje cvrlikání ptáků. Je léto. Chybí něco?
Název výstavy Vlek lesa lesůvznikl stejně automaticky jako ostatní texty, kresby a pastely.
Automatickým či poloautomatickým vedením ruky myslím proces grafického záznamu, kdy je ruka ponechána svému vlastnímu pohybu bez dozoru a vědomé kontroly kdy akde zastavit, kam se otočit atd.
Vsymbolice mého subjektivního automatického psaní je les většinou mozek. Vlek vleče les do úlu a úl je něco jako informační banka. Les lesů z této banky čerpá informace.
Ať je to jakkoli, práce na tomto poli mě baví a vábí, a některé její produkty a okolnosti prací vyvolané mě nechávají tiše žasnout. Uvědomění si propojenosti skrze grafické systémy mě velice silně a opravdu poprvé zhloubky zasáhlo a ovlivňuje výrazně mé tušení naprosté propojenosti čehokoli s čímkoli.
V březnu 1998 jsem zakončil sérii obrazů na téma mraků. Poslední obraz na černém pozadí jsem považoval za energetický záznam a po jeho dokončení mi bylo jasné, že si dám pauzu.
 

(...) První pokusy skyvadlem vyvrcholily hledáním pokladu na Klepci. Představu, že Klepec je plný starodávných hrobů, jsem si dokázal z ilustrovat velice snadno včetně krásných starodávných jmen pohřbených dcer místního náčelníka – Soled, Haeku, Lujle. Vybral jsem si hrob germánského bojovníka schovaný vlese apřesně určil jeho hloubku akde najdu meč.
A skutečně jsem jednou vyrazil skrumpáčem alopatou do lesa. Asi po šedesáti centimetrech výkopu jsem narazil na žulový povrch kopce a zpoceně si uvědomil, že jsem si čtrnáct dní věšel bulíky na nos. Ach, bylo mi divně, když jsem tupě zíral do jámy. Najednou mi před očima vyskočil nápis: Nekopej v zemi, kopej v sobě. Súsměvem jsem dorazil domů. Holky byly zrovna ve vaně a kývaly s Barbarou prstýnkem, jestli poklad najdu nebo ne.
Noření se do sebe sama touto cestou je ovšem protkáno mnoha setkáními a komunikací s bytostmi různého charakteru, kterých, jak se zdá, je při tomto druhu zlatokopectví produkováno nepřeberné množství a člověk se musí dost hlídat, aby se udržel vrovnováze, než si zvykne a začne být vklidu. Učení hledání různých zón po měsíci nejasných výsledků vyvrcholilo u Ivana doma. Když už se nemohl dívat, jak nejistě črtám po papíře, chytil mě za loket a ono to hned fungovalo, když mě pustil, fungovalo to taky, funguje to. No, to byl učitelský kousek. Pak jsem se snažil vzít první díl jeho knihy jako učebnici aučil jsem se, co jsem mohl – všechny možné diagnostické a srovnávací systémy, které v knize uvádí. Něco jsem stihl, většinu ne. Brzy mě začala strhávat možnost kombinovat tyto postupy s malířstvím azačaly mi vznikat pod rukama nejrůznější kresby a psané vzkazy, někdy více někdy méně šíleného charakteru, povětšině hodně sci-fi. (Myslím, že scénář na pár slušných sci-fi filmů bych dal dohromady.) Občas jsem se ptal, mám-li už začít malovat, ale dbal jsem pokynů svých duchovních pomocníků, či kdo to je, ačekal abyl pilný. Po pěti měsících mi ruka napsala, abych začal, tak jsem vříjnu či září začal pastelovat na černé papíry avypasteloval sem si tuto výstavu apasteluji ještě i teď.
 

Kompoziční neúnavnost amnohdy stereotypnost vystřídá kompozice, která je prostě jiná a nenapodobitelná. Na celé práci je patrný neustálý posun námětu azměn vrůzných časových intervalech arůzné intenzity vjinakosti kpředešlému nebo propojenosti spředcházejícím systémem. Některé vývojové řady do sebe prolínají, jiné se výrazně odlišují a jakoby skokem mění.
 

Abych to zrekapituloval – přes počáteční kresby „hvězdných map“, vyhledávaných pracně kyvadlem a přes postupné zrychlování kreseb pomocí ťukání kyvadla vpravé do tužky držené vlevé ruce jsem přešel do stadia, kdy tužka před kyvadlem sama utíkala správným směrem, až kreslila sama a kyvadlo potřebovala vlastně jen kurčení výchozího hodu, barvy či ukončení práce. I to odpadlo a dnes mi kreslí obě ruce bez kyvadla. Používám pravou ruku – jsem pravák. Tedy přes kresby hvězd, duchů, démonů, písemných vzkazů, letový park lidských i mimozemských strojů, motorů různého typu, staveb různého charakteru jsem se doškobrtal k„trpaslíkům“ ajejich letecké a jiné technologii. Pak jsem začal pastelem skici „ufostrojů“, pár podzemních bytostí, komety, meteority, systémy rození hvězd azase komety apak najednou hup – geometrie, posvátná, jak říkám těm několika geometrickým konstrukcím, hlavně sestaveným zpravoúhlých arovnostranných trojúhelníků. (Každým tahem jsem žasnul a byl dojat vyrovnaností apřesností tahů zvolné ruky.) Ještě se vrátím k„hvězdné řadě“, kterou nastartoval objev „rozdrnčení“ pastelu či křídy na papíře tak, že vzniká nespojitá čára z bodů rytmicky za sebou následujících azvuk připomínající průlet
stroje či zvučítko na provázku australských aboriginů. Geometrii vystříny, jehož teorii časových rezonancí jsem četl akteré se kreslily spontánně stahovou razancí, až děsilo. Rád bych mu výstavu ukázal, alespoň pošlu katalog. Poté se začalo digitalizovat – přes hudbu, různé chemické systémy, vysílače až po dnešní záznamy šifer písem asnad hvězdných seskupení. Některé změny vpostupném vývoji byly provázeny i tak trochu zvláštními psychofyzickými stavy nevalné pohody, ale vždy přinášejícími důležitou změnu aradost zpostupu a vývoje. Samozřejmě jsem nad tím vším mnohokrát kroutil hlavou aptal se sám sebe ijiných duchů, co tu je, proč to je a zdali a jak a jestli atd. Nikam to nevedlo, prostě vše přijímám ajsem rád, že jsem rád, a mám v sobě v děčnost za to, že kreslím.
 

Velice zajímavé zjištění pro mne bylo, že „to“, co vede ruku, nemá problém svelikostí formátu – zjistil jsem to vzimě v Krkonoších, když jsem kamarádovi chtěl ukázat do sněhu, co dělám. Klacek v ruce mě hnal po louce sem atam přes křoví aterénní zlomy avýsledek se pro svoji několik desítek metrovou velikost nedal zroviny přečíst atrochu připomínal peruánské skalní kresby a sestavy. Když jsem nad tím lamentoval, vytáhla mě hůlka rychle na šikmý násep pod chatou a nakreslila tam jasně čitelnou tvář. Taky jsem si uvědomil, že „to“ skenuje předměty na stole a používá třeba víčko od fixu jako základní úsečku zvukové frekvence a jen ji násobí nebo dělí nebo prostě využívá...
 

Kresby „trpaslíků“ arozhovory snimi považuji dodnes za velmi zajímavé a jak rychle se někdy v říjnu objevili, tah rychle vlistopadu zmizeli. Komunikace snimi bývá mnohdy velmi zábavná, a protože to byly první takto komunikující bytosti, byl jsem tím fascinován adost dlouho si myslel, že skutečně mluvím sbytostmi zmasa akostí, byvšími obyvateli Země, kteří už někdy ve třetihorách vyvinuli tak vyspělou magickou civilizaci, že opustili Zemi. Jak sami říkali, už se ty výbuchy nedaly vydržet, adnes brouzdají pláněmi kosmu vmagických strojích netušených kvalit arychlostí. Dost jsem se pobavil otázkou, co jíte? Protože zodpovědi je cítit jisté rozčarování nad nevelkým výběrem akvalitou – „většinou to, co je, ale hlavně dýcháme“. Až jednou se mi kresba nedařila, někam jsem spěchal, atak jsem se omluvil za nedokončení aodpověď byla zajímavá: „Nevadí, děkuji za pokus ozhmotnění.“ A já si uvědomil, jak to je, tedy uvědomil jsem si, že je to jinak. Ale jak, to nemohu zodpovědně říct. Jejich hieroglyfické písmo mě dodnes přitahuje a párkrát jsem se ho bez úspěchu pokoušel luštit.
Po trpaslících byla chvíli pauza, vyplněná sem tam dobrosrdečnýma „savelkama“ zVenuše apak se už střídaly různé bytosti typu „elfů, „obrů, „mořské panny“, „čerti“, „andělé“; „letci-letců“ si říkají moji ufoni atd. Prostě panteon komunikace asurfingu ve sférách bytostí stvořených lidským pokolením asilou jejich myšlenek. (Logika, jasnost amagičnost některých jejich myšlenek je zajímavá.)


(...) Ještě oněkterých letopočtech, které se spravidelnou frekvencí na pastelech akresbách objevují. Jsou to čísla 2000, 2008, 2012, 18, 20, 28, 38. Snad tím mapuji svůj život či jen ilustruji myšlenky jiných. Jiná vysvětlení pokládám za čistě hypotetická a vesměs šílená. Všechny grafy a pozdější „digy“ mají charakter displejů počítačů a nelze než to vidět. Snad je to schválně, protože sám jsem zatím počítačový analfabet.
 

(...) Další úhel pohledu na moji práci může být zpozice výzkumu toho, čeho se běžně snaží dotknout slovo „vědomí“ – tedy podle všech možných pramenů jednoho z velmi podivuhodných systémů vesmíru.
 

(...) Několik dalších hieroglyfických či cizích písem je mezi kresbami jasně čitelných. Na jednom pastelu, mám dojem, je něco jako Rosettská deska – tedy překlad, ale kdoví, třeba jen iluze překladu. Ufo jsem vbdělém stavu na vlastní oči zatím neviděl. Ve snech jsem několikrát zahlédl velmi krásné apodivné létací stroje, ale skoro vždy se bojím aprchám se schovat někam do křoví.
 

„S posádkami ufo“ jsem několikrát automatickým písmem komunikoval auněkterých kreseb se mi představa entit zjiné civilizace vnucuje. Nemám ktomu moc co říct. Až uvidím, tak uvidím. Až budou vtelevizi, nebude pochyb.
Sluneční soustavu ahvězdy „to“ kreslí nebo popisuje více než často. Zatmění slunce ohlašují kresby z Chorvatska už měsíc dopředu taky prostým nápisem „tma“.
 

První „inteligentní“ bytosti, které jsem nakreslil, byli „podzemníci“ ze Sibiře – velmi rozvinutá inteligentní civilizace žijící vhloubkách pod povrchem Země. Pro nás nedosažitelné hluboko a pro ně povrch totéž. Pouze naše civilizace potřebou zemního plynu, který je jejich dýchacím médiem,
postupně tuto civilizaci, itak sužovanou vlastními problémy, ničí achystá jim postupnou zkázu. Představte si, že přiletí nějací ufoni, napíchnou potrubí do atmosféry a začnou masivně, v pravdě ufonsky, odčerpávat kyslík, který potřebují na – to je jedno – bůhvíco. Nu, líbilo ty se nám to? Celá výstava a všechny poslední práce vznikaly a vznikají v obci Limuzy pod horou Klepec, v magickém území Středočech, plném síly a větru a deště a občas i slunce, stromů, burácení hromu, krup a pozůstatku zemědělského ráje. Ještě cosi zbývá apouť na Klepec je pro mě vždy nová a tajemná a postupem času jsem si zamiloval tuto zem. Na zahrádce to vše roste vpravdě dobře. Ztráta života srodinou mě chvílemi nechávala nad propastí deprese, chvílemi jsem si uvědomoval dar nové možnosti. Ale člověk si zvykne astrach pomalu odpadá alítost jen občas sevře vnitřnosti. Muž je muž ačlověk je jen, když je. Naše obě dcery rostou asílí ajsou to víly ajsem pyšný na ty dvě ženy příštího tisíciletí. Na jejich talent ainteligenci, na jejich krásu, ach, a tajemství. A tak letím vesmírem přikován ke kouli Země atiším strach araduji se a třeba piji víno. A hledám doplnění, protože to vím – jako medu medvěd, tak lesu les, tak tělu tělo alásku lásce, jseš tím vším.


Snažím se nacházet porozumění pro svoji mámu avzpomínám na svého otce a kdykoli si na něj vzpomenu, vzpomenu si na všechny své předky, kteří žili, abych tady mohl sedět a psát, co srdce chce psát. Tak vás všechny, moji předkové, do posledního prvního zvu do kola zatancovat si se mnou můj tanec. Politika apenězomam zasahuje už všude, ido škol nižších než vysokých, a je to k zblití, ale je to tak ane jinak. Zem vedou lháři, školství lídrují divní učitelé plní osobních ambicí a strachu. Ambice, touha po moci. Ovládání mas, ovládání jednotlivců, láska kpraseti, to vše je běžný anormální svět. Díky bohu za něj. Uni-vers, jednota jednot, bezbřehá, ohromná temnota a někde, zdaleka ne ve středu, plachtí tmou naše modrá bublina, ve které je teplo a vlhko a světlo a energie a kupodivu život. Možná je takových observatoří azkušebních laboratoří mnoho, možná málo, možná jsme sami. (Daleko, více než daleko by mohla být naše sestra.)


Nějak to vyšlo ajá svoji největší výstavu, co do rozsahu plochy avýznamu galerie, můžu udělat v roce, který je posledním křesťanským rokem s jedničkou na začátku. Posledním.


A v tom roce je mi čtyřicet let. Není to mnoho anení to málo, je to vlastně, alespoň doufám, někde blízko středu. Všichni se těší asobavami pohlížejí na příští čísla letopočtů, na roky, které přijdou. Těším se taky a obavy mám taky. Každopádně svět už nebude stejný a civilizace nebude, jak bývala. Rychlost narůstá aještě se velice urychlí. Nezbude než mít otevřené oči asrdce a být velmi, velmi pozorný. Tak kolem roku 2020 už jistě bude cvrkot velký a problémy se jistě dostaví a pro-pojení už nebude jen „blábol“ mystiků avšech náboženství, bude to prostě tak. A pak. A pak nás ochraňuj bůh, abychom neudělali chybu, protože nebude chyb, za které by se platilo jen trochu.
 

Země pláče, to slyší všichni, kteří mají uši, avšichni to vidí, kteří mají oči, a my ji podceňujeme. A přeceňujeme stupidní představy a masové baviče. A tak ať nám existence dá moc asílu, ať dar vědomí proměníme vlásku. Ať se rozpustí mříže našich srdcí amy pochopíme alespoň to, že jsme tady doma.
Ajak říkají sufijové: Remember, it is just only beginning.


 

vesmírná stanice Limuzy 19, 11 hodin 14 minut 30. 7. 1999
 


malování, kreslení, malba, kresba, automatická kresba, výtvarný ateliér