Výstava Start očima Jana Meleny

25.10.2014 16:55

Nová galerie

 

Mým dnešním úkolem je zde představit sedm umělců, kteří jsou nejen na české výtvarné scéně umělci již dlouho ceněnými a váženými. Dlouze představovat a popisovat jejich dílo nemá příliš velký význam, neboť jsou to umělci, o kterých již bylo řečeno mnohé a interpretací jejich díla se zabývali osoby mnohem zkušenější a zběhlejší ve světě umění než jsem já. Přesto si nyní dovolím donést další sovu do Atén, či jak praví naše české přísloví přinésti trochu dříví do lesa.

Jsem tak trochu v nezáviděníhodné situaci, musím nyní zvolit umělce, o kterém začnu mluvit prvně a tím mu přiřknu dominantní úlohu mezi ostatními vystavujícími. Ve zkratce představím vystavující umělce abecedně, a tedy…
 

Jiří David je z těchto sedmi statečných bezkonkurenčně nejkonceptuálnějším autorem. J. D. se otevřeně staví do role politicky angažovaného umělce a nebojí se vyjádřit svůj osobní názor k současným společenským fenoménům jako je násilí, politika, projevení mezních emocionálních stavů na veřejnosti či mediální manipulaci člověka. Avšak toto, co jsem právě řekl, je stejně pravdivé jako nepravdivé. O někom tak myšlenkově neuchopitelném jako je Jiří David,  by se snad nemělo ani mluvit, pokud nechcete sklouznout do frází a floskulí, které mají vypovídající hodnotu asi jako kniha v knihovničce člověka, který neumí číst. Nechci dáti zcela za pravdu Ludwigu Wittgensteinovi, který tvrdil, že o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet… Je nutno ocenit Jiřího Davida za jeho hledačství, za odvahu zpochybnit sám sebe a to, že nedává ultimátní návody jak chápat svá díla a tím pádem i svět. Jdi a dívej se-socha z klíčů, růžové srdce, fotografie bílých jezdců děsivě prázdných jako benzínová nádrž formule 1 vjíždějící do pitstopu. Jiří David tady je a je prověřený časem a toto je nepochybně i jediná hodnota, která existuje ve světě umění. Tedy znovu jdi a dívej se.
 

Pokud jsem v předchozích větách o Jiřím Davidovi zmínil fenomény násilí, politika, mezní citové stavy či manipulaci s lidskou psýché, tak v souvislosti s dílem Jana Knapa můžeme říci, že tyto jevy do jeho obrazů nepřísluší, jsou vytěsněny. Existuje středověká legenda o knězi Janovi, moudrém křesťanském patriarchovi a jeho království, které bylo plné zázraků jako například fontány mládí a které prý sousedilo s rajskou zahradou. Italský historik Erberto Petoia píše: „Není-li reálný svět schopen uspokojit naše primární potřeby, je-li k nám skoupý, vytvoříme si království kněze Jana, kde se jídlo i bohatství rozdává plnými hrstmi“. Ve všech textech o dílu Jana Knapa můžeme nalézti zmínku o idyličnosti, bukolické atmosféře či rajském prostoru. Uvědomil jsem si, jak nenormálně působí idylická hra božského dítěte na zelené louce, nenormálně ovšem působí jen na nenormálního člověka. Na svou chabou obhajobu chci jen uvést, že zůstat normální v současném světě je obtížné a mnozí lidé stejně jako já to nezvládají. Síla Knapových obrazů tedy spočívá v tom, že vám vlastně ukáže zrcadlo, jak nenormální jste a jsou tak vlastně studánkou katarze, očištěním a zároveň vyburcováním mysli současného člověka.

„Rovnocennost mystický život= návrat do ráje tedy není židovsko-křesťanský hapax, vytvořené zásahem Boha do historie, je to univerzální lidská „veličina“ nezpochybnitelného stáří.“ Aspoň tak praví Mircea Eliade a potvrzuje tím skutečnou nezpochybnitelně lidskou hodnotu Knapových obrazů ráje.
 

Martin Mainer se narodil 31. října, v den kdy slavili staří Keltové svátek zvaný Samhain, kterýžto byl zlomovým dnem mezi dvěma obdobími, mezi létem a zimou a Keltové také věřili, že se v tento den stírají hranice mezi světem živých a mrtvých. Nezmiňuji tento fakt-data narození náhodně, Mainerovo dílo je světem imaginárního, fantastického a mytologického prostoupeno jako prvohorní moře trilobity. Autor Kristiánovy legendy z konce 10. Století píše o starých Češích, že byli oddáni modloslužbě, klaněli se sochám bohů, věříce, že v modlách těch sídlí bůžkové- křesťany hanlivě nazýváni démonové. Já však věřím jako současný Čech ze Slezska, že Mainerovy obrazy jsou novodobým sídlem těchto bůžků, kterým se sice neklaním, ale klaním se malířské bravuře, jakým způsobem jsou Mainerovy obrazy namalované. Martin Mainer v jedné své profesorské přednášce řekl- „Malířství je jedna z mála možností, jak se o svoje prožitky podělit s ostatními lidmi, a velmi dobré médium výzkumu vědomí, vizí a fantazie- tedy říše duše a ducha ze strany nevědecké ale pohádkové, poetické, veskrze subjektivní- ze strany osobní zkušenosti.“ Malíř Martin Mainer je tedy ve skrytu pohanským šamanem, možná reinkarnovaným keltským druidem, který vládne štětcem a který je natolik velkorysý, že své vnitřní vize dává k nahlédnutí i lidem nemajícím sklony k psychonautice.
 

František Matoušek

Arachné byla talentovaná řecká dívka, která tkala přenádherné tapisérie, byla mnohými obdivována a časem jí stouplo sebevědomí natolik, že vyzvala samotnou bohyni Athénu k umělecké soutěži, dnes by se řeklo k battlu. Výsledkem soutěže byly srovnatelné práce jak Arachné, tak i bohyně, bohyně Athéna neunesla to, že nezvítězila na plné čáře a Arachné proměnila v pavouka, který musí tkát své obrazy do skonání věků. Nechtěl bych zde Františka Matouška přirovnávat k pavoukovi, spíše jsem touto mytologickou vsuvkou chtěl zvýraznit specifickou techniku, kterou své obrazy vytváří. Jedná se o párání džínoviny, rifloviny či chceme-li látky zvané denim. Na první pohled se může zdát, že se jedná pouze o techniku, kuriózum, které je zajímavé jen jako něco neobvyklého, ale člověk se nesmí nechat zmást prvním dojmem. Použití specifického materiálu není v případě Františka Matouška věc samoúčelná, zcela zapadá do kontextu jeho díla. „Medium is message“ píše Marshall McLuhan, kanadský filosof mediální teorie. Látka denim má svůj původ ve francouzském městě Nimes, proslaveném skvostným římským akvaduktem Pont du Gard, kde byla poprvé vyrobena, později se tato látka dostala do USA, kde se stala, díky geniálnímu židovskému obchodníku Lévi Straussovi materiálem, ze kterého se začali vyrábět kultovní pracovní kalhoty pobité cvočky. V padesátých letech 20. Století se tyto kalhoty u nás zvané texasky či džíny stali symbolem revoltující mládeže a symbolem svobody. František Matoušek ve svém díle zpracovává vzpomínky na své dětství, na éru normalizace, kdy byly džíny symbolem touhy po Americkém snu. František Matoušek postupně ve svých obrazech ukazoval ikony normalizace- zpěváky, herce, také ale svoji maminku či tetu. Ukazoval tak vlastně osoby, které byly důležité ve formování jeho osobnosti, ukazoval je věrně, zbavoval je aureoly nadřazenosti a tak se vlastně výtvarně vypořádaval s vlastním dětstvím a dospíváním. Dětství jako výtvarnému fenoménu se František Matoušek věnuje i nadále, zobrazuje na svých páraných obrazech své děti a činí tak své dílo intimním deníkem o cestě člověka od kolébky až po hrob a vědomě či nevědomě plní kletbu bohyně Atény k malému pavoučku, který musí své sítě či obrazy tkát do skonání věků.
 

Lukáš Rittstein je jediným sochařem ve zde představeném souboru sedmi umělců. Sochař Rittstein je člověk, který se nebojí podniknout dlouhou cestu, aby přišel na tvary, které spolu vedou nelítostný boj na život a na smrt. Dialog mezi různými hmotami se zdá býti Rittsteinovým ústředním motivem tvorby. Lukáš Rittstein je sochař, ale také tak trochu umělec-antropolog, podnikl několik cest na Papuu-Novou Guineji, kde pozoroval vzájemnou konfrontaci mezi domorodci a nezadržitelně pronikající civilizací. Velká část jeho soch posledních let je tvořena biomorfními tvary, evokující jednoduché organismy, jejichž struktura je narušována válcovitými předměty připomínající trubky, produkty průmyslové civilizace. Tyto abstraktní sochy tedy znázorňují zcela konkrétní situaci, fenomén konfrontace- oblé tvary snad symbolizující dokonalost prapůvodního lidského společenství žijícího stejným způsobem života již tisíce let versus úzké válce invokující představu továrních věží či trubek ropovodů a skrze ní proudící ropu, božskou manu dnešní doby. Je nutné říci, že Lukáš Rittstein nehodnotí, nezaujímá romantické stanovisko nezkažených přírodních lidí, kteří jsou zatlačováni motorovými pilami a pažbami výkonných samonabíjecích ručnic bílých dobyvatelů hlouběji do pralesů. Skutečnost není černobílá- přírodní lidé nejsou žádní vznešení divoši Jeana Jacquese Rousseaua-od narození dobří, nezkorumpovaní zvrácenou konzumní civilizací, ale lidé jako my- krutí válečníci navzájem si kradoucí své prasátka a manželky. Na druhou stranu dokáží domorodci daleko lépe než my, využít prostředí, ve kterém žijí- „Využití přirozených zdrojů, kterými havajští domorodci disponovali, bylo téměř dokonalé; mnohem dokonalejší než způsob jakým se využitkovávají v současné komerční éře, která nemilosrdně exploatuje několik produktů slibujících v dané chvíli určitou finanční výhodu, a pomíjí a často i ničí vše ostatní.“- tak praví etnologové Handy a Pukuiová. Rittstein díky bohu neposkytuje odpovědi, ale klade otázky týkající se technického a přírodního světa a jeho vztahu k dnešnímu člověku. Jak praví Honoré de Balzac- „V důslednosti, s jakou dovedou své záležitosti ve všech směrech prozkoumat, nemají divoši, venkované a lidé z provinčních měst na světě sobě rovného, proto také když přejdou od myšlenky k činu, máte před sebou věci dokonalé.“
 

Jakub Špaňhel

Pokud jsem o Lukáši Rittsteinovi mluvil jako o ryzím sochaři, tak o Jakubovi Špaňhelovi musím mluvit jako o ryzím malíři. Pro Špaňhela je totiž způsob malby a barva více, než zobrazované objekty. V repertoáru motivů malíře Špaňhela se objevují témata, která se zdají být z dnešního pohledu poněkud zprofanovaná- dívčí akty, kytice, krajiny či kostelní interiéry. Zprofanovaný ovšem není způsob, jakým Špaňhel své obrazy maluje, jedná se o neuvěřitelně živou, gestickou expresívní malbu plnou až jakéhosi barokního patosu-reminiscence v historii na druhé největší vzplanutí umění v českém prostoru, umění kolem roku 1700. Už Leon Battista Alberti psal, že umělecké dílo je „jakoby živou bytostí“ a u Špaňhelových obrazů tyto slova platí dvojnásob. Špaňhelovými oblíbenými barvami je zlatá a černá-barvy nebarvy. Manet řekl, černá není barva, Renoir vypověděl, že čtyřicet let objevoval, že černá barva je. Matisse tvrdil, že když neví, jakou má použít barvu, použije černou. Zlatá je zase barva pozadí ortodoxních ikon, zlatá barva vyjadřovala nekonečnost Boha, v aztéckém jazyce nahuatl výraz pro zlato zněl teocuitlatl doslova „božský exkrement“. Špaňhelovy obrazy tím získávají jakýsi charakter světla v temnotách, „Lux in tenebris“.
 

Jakub Špaňhel vědomě navazuje na tradici expresionismu, o čemž svědčí např. název jeho výstavy „Van Gogh na venkově“ z roku 2013, která proběhla v galerii Kaple ve Valašském Meziříčí. Stejně jako v období před více než sto lety, kdy byl expresionismus na vítězném tažení po západním světě, obsahovalo toto malířské hnutí jakýsi symptom dějinné krize, předzvěst Götterdämerungu 1. světové války, tak i dnes malíř Špaňhel cítí krizi pod naleštěnou fasádou konzumní společnosti a snad se tak stává jakýmsi nechtěným prorokem nepříliš slibně vyhlížející budoucnosti. Divákovi jeho skvostných obrazů tudíž nezbývá nic jiného než modlit se, aby silně rezonující předzvěst konce emanující ze Špaňhelových obrazů nebyla pravdivá.

Posledním umělcem a zároveň nejvíce znepokojujícím malířem na této výstavě je Adam Štech. Stejně jako Jakub Špaňhel, Adam Štech čerpá z mocného inspiračního gejzíru modernistické malby, ale i ze starších paradigmat ze světa malířství. Základní Štechovou metodou výtvarné práce je postprodukce a malířská citace významných malířských děl minulosti, ale také svaté obrázky, populární religiózní kýč. Bourriaud píše: „O umělcích, kteří zasazují vlast­ní dílo do díla druhých, můžeme říci, že přispí­vají k rušení tradičního rozlišování mezi produk­cí a konzumací, mezi tvorbou a kopírováním, mezi readymade a původním dílem. Tito umělci již nepra­cují se surovinami. Nevytvářejí novou formu ze su­rového materiálu, nýbrž pracují s objekty, které již obíhají na kulturním trhu, tj. nesou informace, kte­ré do nich vložili jiní lidé.

Sám Štech říka: „Principem většiny mých současných obrazů je konflikt. Grotesknost a ironie pramení na jedné straně z touhy po kánonicky krásném obraze, na straně druhé z cynické potřeby klasiku destruovat. Díky rozporu a absurditě mohu pracovat. Hlavní kvalitou obrazu je jeho schopnost překvapit.” Štech tím nepřímo navazuje na tradici české grotesky, proudu českého výtvarného umění 70. let, který byl imunitní reakcí českých výtvarníků na normalizační společenské ovzduší. Josef Kroutvor ve svém Manifestu české grotesky píše: „Groteska je vnitřní rozpor, dvojí vědomí, rub a líc života. Vnější projev neodpovídá vnitřní zkušenosti.“

Adam Štech je z rodu dekadentů, zraňované a deformované hlavy připomínají estetiku inscenovaných fotografií Joela-Petera Witkina plných masochistických výjevů, mrtvých těl a zmrzačených lidských bytostí. Další umělecký odkaz, se kterým je Adam Štech geneticky spřízněn je dílo Rakušana Gottfrieda Helnweina, které bylo v českém prostředí citováno Václavem Stratilem, zejména v jeho cyklu fotografií „Řeholní pacient“. Štecha s Helnweinem spojuje také výtvarně zpracovaný motiv nacismu. Štech aranžuje hlavu Adolfa Hitlera do zátiší s ovocem a demaskuje tím nacistickou pompéznost a nabubřelost v groteskní obraz banality zla.

Abych nekončil úvodní slovo k této výstavě zmínkou o zlém Adolfu Hitlerovi, dovolím si odlehčit a přečtu krátkou báseň v próze svého přítele, ostravského básníka Jana Vraka:
 

U řidiča stal naprany chlap, naklaňal se do chlivka ku řidičovi a řikal, ja su Adolf Hitler, nedal se odbyt, furt mu říkal, ja su Adolf Hitler, řidič ukazal mu na napis, nemluvte za jizdy s řidičem, umim čist, no a, su Hitler, jedu z Baniku, vem mě k Doupěti, pičo, řidič zastavil tramvajku, vystupil z chlivka a pravil k cestujicim, važeni, jestli teho, a ukazal na Hitlera, někdo nezpacifikuje, stojíme. No, kdo z vas, kdo z vas si trufne, provokoval Hitler, vstala jedna stařenka a pravi, Adolfku, poď ku mně, ja tu mam místo volne, Hitler ju poslechl, a tak zme pokračovali…

 

Více na www.novagalerie.cz

 

 

 

Workshopy - jednodenní výtvarné kurzy

Kurz kresby a malby - nejoblíbenější kurz u nás! - Rezervujte si své místo včas!

  "... s námi se naučí malovat opravdu každý!  Poznejte svůj jedinečný talent"   Právě probíhá zápis do Intenzivního prázdninového semestru   Semestrální Kurz kresby a malby (19lekcí) je určen pro širokou veřejnost, věk studentů nemá horní hranici,...

Ukázková lekce pro děti - zdarma!

"Máte doma šikovného malíře a rádi byste rozvíjeli jeho talent? Uvažujete o pravidelných návštěvách ateliéru, ale rádi byste se k nám nejdříve přišli nezávazně podívat? Přijďte se do našeho ateliéru Malování a kreslení podívat na zkušební lekci!"   Víme, že Váš první krok do světa výtvarného...

Letní malířský příměstský plenér pro děti a mládež - 31. 7. - 4. 8. 2017, 4750 Kč

  Prázdninový malířský příměstský plenér je určen pro děti od 5 let a mládež. Kurz je určen pro začátečníky, mírně pokročilé i pokročilé studenty, náplň kurzu je možno po dohodě s lektorem individuálně upravovat.   Kurz je možno využít jako intenzivní přípravu na přijímací...

Krajinomalba - kurz malování krajiny olejem - (10:00 - 16:00) - 22. 7. 2017, 2500 Kč

    Proč se vlastně (začít) věnovat krajinomalbě? Krajina, země, je místo, odkud pocházíme, je to naše matka, prostor, kde žijeme a trávíme svůj čas.   Nehledě na to, zda malujete krajinu z fotografie či plenéru, začnete díky krajinomalbě vnímat krajinu citlivějšíma očima,...

Portrét - aneb jak nakreslit správně tvář? - 22. 7. 2017 - (10:00 - 17:00), 1500 Kč

  "Portrét je výtvarná úloha, která přitahuje lidstvo již od počátku civilizace, připomeňme si summerské bohy a jejich zobrazení na hliněných válečcích, egyptské portréty, římské... Portrét je možnost dívat se na druhého na dlouhou dobu, zastavit se a nikam nespěchat, hledat na jeho tváři,...

Letní otevřená výtvarná dílna pro děti - každá prázdninová středa - 26. 7. 2017 (9:00 - 16:00), 950 Kč

  "Pro velký zájem jsme připravili - lekce malování a kreslení pro děti o prázdninách"   Letní prázdniny jsou nejen pro děti nezapomenutelnou dobou, kdy se nemusí do školy, jezdí se do přírody na výlety a jsou dobou naplněnou nevšedními zážitky. Ateliér na tuto dobu připravil Letní...

Umělecký pastel - (10:00 - 16:00) - 29. 7. 2017, 1500 Kč

Kurz Umělecký pastel je vhodný i pro úplné začátečníky.   V rámci kurzu se účastníci seznámí prakticky se suchými uměleckými pastely, a teoreticky s olejovými a mastnými pastely. Suchým pastelem se krásně tvoří v barvě, vytváří barevnou velmi jemnou sametovou...

Malování na hedvábí - 29. 7. 2017 - (10:00 - 16:30), 1500 Kč

  Hedvábí je jemný a krásný přírodní materiál, nemáte chuť naučit se s ním pracovat?    Malování na hedvábí je technika, která pochází z Asie a je stará několik staletí. V Evropě se díky dostupnosti materiálů pro malování a výjimečným estetickým vlastnostem stala oblíbenou...

Kurz kaligrafie: Kaligrafie a psaní českých jmen v japonštině - (14:00 - 17:00) - 29. 7. 2017, 1500 Kč

  Japonská kaligrafie šodó je výtvarným a zároveň meditativním způsobem psaní japonského textu, tvořeného čínskými znaky (kandži) a japonskými slabičnými abecedami (katakana, hiragana). Japonská kaligrafie – na rozdíl od evropské – klade větší důraz na proces psaní než...

Akrylová malba aneb můj první obraz na plátně - 30. 7. 2017 - (10:00 - 17:00), 1500 Kč

Máte v hlavě představu, myšlenku, skoro již "vidíte svůj obraz" a rádi byste si ho namalovali? Inspirací Vám zebou prsty a jste krůček od toho pustit se do malování? Tak jste tu správně!   V rámci jednodenního workshopu  Můj první obraz na plátně se dozvíte krůček po krůčku jak se...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

malování, kreslení, malba, kresba, automatická kresba, výtvarný ateliér