Velký rozhovor s Tomášem Kubíkem

09.09.2011 13:12

Tomáši, řekni nám, co Tě přivedlo do ateliéru?

Nějaké zkušenosti s učením jsem už měl.  Do mého soukromého ateliéru na Žižkově dochází několik žáků na individuální lekce.  Chtěl jsem zkusit pracovat s větší skupinou studentů. Také nejsem moc dobrý manažer nebo organizátor, takže jsem rád, když za mě  někdo zařídí organizační věci a já se mohu věnovat stoprocentně učení a mému oboru, ve kterém jsem řekněme „specialista“.   Rozhodoval jsem se, jestli oslovit umělecké školy nebo  soukromé kurzy a jelikož jsou mi bližší spíš soukromé projekty „nadšenců“, než státní instituce, rozhodl jsem se oslovit kurzy Malování a kreslení a nabídnout se jako lektor. Líbily se mi webové stránky www.malovanikresleni.cz. Působí velmi  pozitivně: hravý design, každou chvíli nějaké novinky, aktuality, akce atd…. Od Niny se mi dostalo vřelého přijetí, a už po prvních lekcích se studenty mi bylo jasné, že se budu každý týden na kurzy těšit!

 

Vedeš pondělní kurz hyperrealistické olejomalby – proč zrovna toto období a tento styl malování?

 

Ano. Hyperrealismus je směr v malířství, který vnikl v 70. letech v Americe. Malíři většinou vycházeli z fotografií a byly posedlí co nejrealističtějším zobrazením skutečnosti.  Dalo by se to přirovnat k holandským malířům zátiší ze 17.století a jejich technice „tromp l'oeil“, což znamená v překladu - klamání oka.  Je to vytváření trojrozměrné iluze malbou. Já osobně vycházím spíš z  renesanční a barokní malby, než z amerického hyperrealismu.  Malíři v 17. století neměli k dispozici fotografie a přitom jejich obrazy na mě působí velmi živě, asi i více živě a reálně než fotografie.  Je za nimi cítit dlouholeté studium přírody. Víme, že se dochovalo množství kresebných studií ke všem známým obrazům. Jednoduše řečeno, oni opravdu uměli (!) kreslit a malovat. Není mi sympatická tendence některých hyperrealistů, překopírovávat fotky přímo na plátno a obcházet tím neznalost v kresbě a vůbec v technice.  Proto studentům radím aby kreslili a malovali podle modelu a také se pokoušeli pracovat  jen z hlavy, bez modelu a pěstovat si tak představivost. Co se mě týká, realistické zobrazení, ať malbou nebo kresbou, mě vždycky nejvíc přitahovalo a bavilo.  I když jsem zkoušel i jiné styly malby - abstrakci, expresivní malbu atd... takový ten krásný, adrenalinový pocit vzrušení zažívám nejvíc u realistického malování. Cítím že to je prostě moje, že jsem se v tom našel …

 … ( i když hledání nikdy nekončí) …

 

Jak jsi zatím s výukou z pozice lektora spokojen? Poslouchají Tě studenti? Ne, to byl vtip – spíše řekni, co jsi od toho očekával a jestli to bylo naplněno?

 

S výukou jsem spokojen velmi velice (úsměv). Moje první zkušenosti s učením jsou paradoxně z oblasti tance.   Dělal jsem workshopy různých tanečních stylů  pro teenagery, ale bylo  to velmi náročné.  Byl problém vůbec udržet jejich pozornost. Často jsem měl pocit, že tancování je vlastně vůbec nezajímá a na tréninky chodí z úplně jiných důvodů. 

Kurzy malování a kreslení jsou opakem.  Studenti zde jsou věkově zralejší, ví co chtějí. Projevují opravdu velký zájem o výuku.  Na lekcích je od začátku do konce pracovní atmosféra, všichni se snaží,  „perou“ se se svými úkoly, jsou pozorní a i tak se každou chvíli  společně něčemu zasmějeme, takže myslím, ideální klima pro tvorbu (náznak spokojenosti).

 

Co máte v kurzu již za sebou a co studenty ještě čeká?

Učily jsme se jak si připravit podklad pro olejomalbu, ( šepsování , broušení , atd…) plus si každý vybral téma, které by chtěl malovat. Společně jsme také začali pracovat na úkolu – „malba koule“, na kterém si studenti vyzkouší základní postupy vrstvené malby a získají zkušenosti, které pak využijí při malbě svých volných témat.  Každý si vybral nějaké téma, které by chtěl malovat a já s každým individuálně konzultuji nejvhodnější postupy.  Takže v dalších lekcích budeme společně pracovat na vybraných tématech a já budu individuálně radit studentům, jak využívat různé malířské nástroje, jak míchat barvy, jak používat pasty a lazury atd.  Je toho mnoho. Olejomalba je velmi bohatá technika. Stačí se podívat na historii malířství, jak různí umělci s touto technikou zacházeli. Šíře možností a postupů je nedozírná...

 

Myslíš si, že u olejomalby studenti zůstanou a budou pokračovat v malování doma i po absolvování Tvého kurzu?

 

Myslím že určitě! … Všichni jsou do toho velice zapálení ! 

 

V dotazníku jsi vyplnil zajímavou zkušenost ze studia – mohl bys jí více rozvést?

 

Myslíte, to jak jsem se schovával před školníkem v bedně,  která byla součástí zátiší, co jsem maloval? To je jednoduché. Měl jsem takovou zásadu, chtěl jsem všechno malovat podle skutečnosti, podle živého modelu. Nechtěl jsem k malování využívat fotografie. Proto jsem si v ateliéru vyráběl svoje vlastní kulisy, ve kterých mi pózovali živí lidé, nebo jsem si podobným způsobem skládal zátiší.  V tomhle jsem byl výjimka, jelikož v ateliéru klasických malířských technik prof. Zdenka Berana se v té době malovalo jedině podle fotografií.  Když jsem chtěl malovat akt v šerosvitu, sehnal jsem si velikou papírovou bednu, (asi od nějaké lednice či co) a vyřízl jsem do ní 2 otvory. Jedním šlo světlo a druhým jsem se díval na model, který seděl uvnitř. Spolužáci si ze mne dělali legraci, že tam toho kluka, co seděl modelem, chovám jako „nějakýho velkýho králíka“ (smích) … asi to tak vypadalo …. Chodily se na mě koukat jako na exota (smích), ale vím že prof. Beranovi se to tehdy líbilo.   No a jednou v pátek odpoledne, když zamykali školu, a já jsem ještě nebyl pro ten den hotov s prací, jsem se prostě v té „králíkárně“ schoval, než školník zkontroloval ateliéry a pak jsem mohl vesele malovat dál.  Nakonec jsem vylezl ze školy oknem. No a to je celá story … doufám že za to dodatečně nedostanu zhoršenou známku z chování (smích).

 

Co se Tobě nebo Tvým spolužákům ještě přihodilo – na co nikdy nezapomeneš?

 

Pffffff … bylo toho spoustu.  Jako asi každý, kdo chodil do školy, na svoje studentský roky rád vzpomínám ….  Na klasické malbě jsme byly dobrá parta. Prof. Beran nad námi držel ochranou ruku.  Mohli jsme si dělat, co jsme chtěli. Experimentovat, nebo se celý rok věnovat třeba jedinému obrazu … byla to paráda. Ideální podmínky. Hodně jsme mezi sebou soutěžili a předháněli se … byla tam velmi motivační  atmosféra.  Taková ta zdravá, pozitivní rivalita a soutěživost.   Byli jsme „fanatici“ malby zavření ve skleníku z 19. století. Malovali jsme obrazy na stejném místě jako sto let před námi Hynais a jiní výborní malíři 19. století. … prostě ráj na zemi (úsměv) … rád vzpomínám na tu tvořivou atmosféru, každodenně nabitou energií ….  V tomhle je škola výborná …

… taky jsme chodily tajně do rektorovy pracovny hrát na klavír (smích).

 

Kam si myslíš, že se s malováním vůbec dostaneš? Máš velké cíle, nebo si cestu neplánuješ?

 

Mno, já jsem se malování věnoval velmi intenzivně, (to znamená tak, že každý den a že nic kromě malování neexistovalo), od svých 15 do cca 26 let.  Pak jsem cítil, že přichází změna. V té době jsem objevil tanec ... začal jsem se prostě věnovat tancování, což jsem celé ty roky před tím zanedbával … je to dřina, skoro každý den trénink, sem tam i nějaké úrazy, ale celkově je tancování strašně emotivní, živelná a povznášející záležitost!

V podstatě jsem teď rozdvojená osobnost. Zjednodušeně řečeno, půlku dne maluju a tu druhou tancuju. Někdy třeba jen v hlavě, ale je to tak …

Malování je ale pořád moje řemeslo, něco, v čem si připadám jako ryba ve vodě. Malování mě živí - maluji každý den … obrazy, ilustrace, komixy, storyboardy … všechno možné.  A také malbu a kresbu učím.

 

Jak by ses rozloučil se čtenáři ve vlastním stylu?

 

Díky, že chodíte na moje lekce!

Díky, že jste si našli čas přečíst tenhle rozhovor.

…  anebo,  jak se říká v hip-hopové kultuře …

…  peace, love, unity and heavin fun (smích)


malování, kreslení, malba, kresba, automatická kresba, výtvarný ateliér