MILOŠ ENGLBERTH: Trávení rozhovor s autorem nejen o jeho výstavě

07.09.2013 08:26

 

Autor článku: Veroo*

 

V pátek 16. července se na tři týdny stěny Galerie Mainerová zazelenaly větrem rozkolíbanými stébly trávy, na nichž na jedné straně spočíval zrak uhrančivé Madony prérie a na druhé uhelně černá křídla Padlého anděla. To byly tři hlavní motivy letošní výstavy hyperrealistického malíře Miloše Englbertha, nazvané Trávení, které odkazovalo nejen k vyobrazeným stéblům, ale i k chvílím, jež autor nad svým dílem trávil. Význam názvu mi autor osvětlil během našeho rozhovoru, k němuž jsme se sešli přímo mezi obrazy, a z mých pár předem připravených otázek k vystavovanému cyklu se vyvinulo více než hodinové povídání nejen o padlých andělech, indiánech a energii ukryté v trávě, ale i o vnímání umění, nenahraditelnosti malovaných obrazů a současné situaci na výtvarné scéně.

 

Jak byste výstavu Trávení uvedl?

Trávení je hra s pojmem, která jednak znamená, že jsem nad těmi obrazy trávil hodně času, a taky je všechny spojuje motiv trávy. Normálně se věnuju spíš figurální tvorbě, ale protože jsem na to tentokrát neměl tolik času, rozhodl jsem se uplatnit hlavně motiv trávy, která obvykle tvoří jen pozadí, a nechat ho vyznít. Je to tedy vlastně taková konfrontace abstraktní struktury s figurami, přičemž hlavní důraz je na abstraktní struktuře. A trávení je zároveň proces, jehož výsledkem je vždycky buď nějaká s*ačka, nebo naopak něco skvělého.

 

A kde jste trávil čas při práci na Trávení?

Většinou v ateliéru. Nejsem příliš schopen tvořit v plenéru. Tam jen nasávám dojmy a ty si potom zpracovávám v ateliéru.

 

V katalogu vaší umělecké skupiny Rastrart mě upoutal obraz Indiánka z roku 2006, kde je také na pozadí tráva. Takže tento motiv u vás není nový?

Není, tahle výstava je akorát specifická v tom, že se na ní objevují struktury trávy samostatně. Motiv trávy jsem objevil už v roce 1999 a ten prvotní impuls, proč jsem začal malovat figury ležící v trávě, byli prerafaeliti a bratrstvo z 19. století, které se zaměřovalo na naturalistické zobrazování přírody a pro které bylo zásadní mluvit pravdu, co se týče malby. V té době to byla taková zvláštní revolta. Dnes nám to nijak zvlášť přelomové nepřijde, ale na jejich současníky to působilo převratně, protože až tak do roku 1850 byl obraz krajiny, kde se neobjevilo nic živého, považován za studii, a ne za plnohodnotné dílo. A navíc se veškerá malba v 19. století vytvářela výhradně v ateliéru. Tenhle pohled zvrátili až impresionisti, kteří jako první malovali v plenéru. Ne vždycky a všechno, nicméně tyhle principy opravdovosti, které považovali za důležité, byly dovedeny do jejich osobitého stylu. Je to vlastně naturalismus, ale vždycky má nějaký podtext. A tím se liší od moderních hyperrealistů, kteří neřeší ani tak obsah obrazu jako jeho formu. Ti jsou zaujatí hrou motivů a je vlastně jedno, co malují, ale poselství obrazu není v tom zobrazovaném, jejich forma zobrazování je taková trošku povrchní. To je zkrátka produkt moderní doby.

 

Jako třeba pop art?

Pop art taky, ale spíš americký hyperrealismus, což je hodně naturalistické, až banální zobrazování věcí. Já jsem ve své tvorbě některými lidmi často přirovnáván k hyperrealistům, ale já sám jsem se nikdy za hyperrealistu nepovažoval. Vždycky se snažím mít nějakou svoji osobní vizi a myšlenku, která je pro mě důležitá. A to samotné zobrazování je potom taková vějička pro diváka, aby se tím vůbec zabýval.

 

Při pohledu na obraz Madona Prérie, kde v popředí stojí smyslná indiánka oděná do koženého hávu a za ní se tiše rozprostírá osamělá prérie, nebo na obraz Svítání nad propastí, kterému dominuje postava dívky sedící v pralese na větvi přes propast, mě napadá spíše označení magický realismus.

No, ten už má ale svůj okruh malířů. Tenhle směr se vyvíjel hlavně ve Vídni, kde vznikla takzvaná Vídeňská škola, ale ta vycházela hlavně ze surrealismu. Nebyl to přímo surrealismus, ale byla to jakási pohádka, která v sobě měla zároveň něco naturalistického. A magický realismus se potom samozřejmě přetavil v jiné formy malování, ale nic tak kompaktního jako Vídeňská škola už potom nikdy nevzniklo, vždycky to už byli jenom solitérní jedinci různě po světě. Nebyl to ale klasický surrealismus. Ten vychází z naprostého chaosu, vytvářeného v podvědomí a následně transformovaného do zvláštních obrazů, které se nedají zachytit fotograficky – je to hodně otázka imaginace. Jejich poselství bylo poselství chaosu a zdánlivé myšlenkové anarchie a různých podtextů, kdežto magický realismus se víc soustředil na poezii, kouzlo a pohádkovost. Nebyl tak teoreticky zakotvený jako surrealismus, který byl hodně levicový, vycházel z politické situace a byl reakcí na 1. světovou válku a „buržoazní“ společnost a její představitele, kteří zavedli Evropu do krize. A na to umělci odpovídali negací stávajících myšlenkových proudů, které byly poplatné buržoazii.      

 

Když už jsem zmínila obraz Madona prérie, všimla jsem si, že i na svých starších obrazech jste maloval indiány, a na vašem profilu na stránkách malovanikresleni.cz jsem se dočetla, že vaším největším dětským snem bylo stát se indiánem. Čím vás indiáni tak fascinují?

Líbí se mi hlavně prérijní indiáni, kteří tvořili hodně demokratickou společnost a žili uprostřed přírody. Jako dítě jsem jezdil na tábor do teepee, kde jsme si vytvářeli indiánské oblečky a podobně. Hrozně mě to fascinovalo a zjistil jsem, že je to strašně zajímavá kultura. Hlavně estetická stránka jejich uměleckých předmětů, které používali k denní potřebě. A později jsem objevil malíře 19. století, kteří malovali indiáni. V té době tu byl pořád romantismus a oni vyráželi do Severní Ameriky, kde v duchu romantismu malovali indiáni. To mě hodně inspirovalo umělecky a teď ve své tvorbě hodně směřuju ke stylizaci 19. století. Tahle etapa, nazývaná akademismus 19. století, byla v dějinách umění úplně poplivaná, protože to podle kritiků  byla cesta zpátky. Nicméně od něj se odrazila veškerá moderní malba. A kousek akademismu jsem v sobě objevil i já. Myslím si, že na naší výtvarné scéně trochu chybí něco, kde by se uplatňovaly klasické postupy a zároveň by to mělo současný obsah.

 

Souvisí uplatňování klasických postupů, řekněme, s ovládáním malířského řemesla? Spousta současných malířů maluje jen na základě imaginace, jejímž výsledkem jsou abstraktní obrazy bez realistické perspektivy.

V dnešní době jsme bombardováni médii, útočí na nás televize, billboardy, fotografie,… Svět  dneska pochopil, že vizuální informace mají daleko větší razanci, a podle toho to tady vypadá, například v reklamě. Všude vídáme fotografie nebo elektronický obraz, všechno je to realistické. Obklopuje nás to a je to něco, na co jsme zvyklí. Je to způsob, jak se dneska komunikuje. A já vycházím z předpokladu, že dnešní člověk má senzibilitu nastavenou tímhle směrem. Nemluvím o estétech nebo uměleckých kriticích, ale o takzvaných obyčejných lidech. Ti mají nastavený vstup na realistický obraz, jaký jsou zvyklí kolem sebe vnímat. Dalo by se namítnout, proč tedy nefotím, ale obraz působí úplně jinak než fotka. Má vždycky ten rastr, jak napovídá i název naší skupiny. Obraz může v tomhle směru jít ještě dál, může poskytovat haptické prostorové vjemy, například co se týče struktur. Tráva na obrazu má lesk a kůže hrubou strukturu, je to jiná kvalita, trochu víc 3D. A mnoho fotografií, pokud jsou v digitální formě, kvůli tomu zanikne, zatímco obrazy jsou schopny si to uchovat po spoustu let.

 

Při pohledu na vaše obrazy jsem si kromě věrného zachycení struktury materiálu všimla i velmi živého výrazu postav. Obě velké figury, které se na vaší výstavě objevují, to je Madona prérie a Padlý anděl, mají uhrančivý, až naléhavý pohled. Měl jste při jejich malování na mysli nějaké konkrétní sdělení, které by měly divákovi předat?

Ani ne, ale obraz Padlý anděl vychází z mýtu o Luciferovi, což byl nejhezčí anděl. Je to androgenní postava – andělé jsou údajně bezpohlavní bytosti – a on leží na zemi a dívá se vzhůru, kde je Bůh. Jeho pohled by měla být taková hra, kdy říká Bohu, že mu to spočítá. Ten výraz si každý může interpretovat sám, ale určitě je nositelem nějakého postoje. A u té indiánky jsem chtěl vytvořit takovou melancholickou náladu.

 

Padlý anděl

 

Spíš bych řekla, že má svůdný pohled. Zajímavé ovšem je, že když jsem si ten obraz vyfotila a prohlížela jsem si ho doma, tak se jakákoliv sdělení z jejího pohledu vytratila.

Zajímavé! V dnešní době se ale stala paradoxní věc. V 90. letech jsem se zúčastnil v Rudolfinu výstavy Poslední obraz a kurátorka si hrála s hypotézou, která byla opravdu tenkrát nadnesená, že po roce 2000 se přestane úplně malovat a budou se dělat jenom různé koncepty, dokonce ani nebudou potřeba žádné materiály a bude stačit, když se to umění napíše. Tahle hypotéza vychází z avantgardy, která hlásala, že se umění vyvíjí a že v malbě už je všechno vytvořené, přežité a nic se nedá vymyslet. Ale nikdo si nepřipustil, že digitální obraz, který se dá libovolněkrát namnožit, ztrácí svou hodnotu. Protože co je potom originál? Trh s uměním kvete, za obrazy se platí milionové položky a v umělecké sféře se obrazy s příchodem digitalizace hrozně zhodnotily. Ručně malovaný obraz v dnešní době přežil i díky tomu, že oproti digitálním informacím má svou autentičnost. Jsme svědky toho, jak se v Saudské Arábii vytvářejí kopie Louvru a skupují se originály, protože to má komerční potenciál. Lidi se chtějí dívat na ručně malovaný obrazy, nestačí jim si ho vytisknout.

 

Napadá mě jedna paralela, a sice s hudbou. Vím o vás, že hrajete v kapele. Myslíte, že se dá současná situace v umění přirovnat k živým koncertům a nahrávkám?

To jste možná vystihla úplně přesně, že i v hudbě nastal stejný problém. Jakmile se začaly pálit cédéčka, muzikanti a potažmo nahrávací společnosti začaly přicházet o peníze. Takže i staří harcovníci jako Rolling Stones nebo Madona se museli zvednout ze svých polstrovaných trůnů a vyrazit zase na turné. No a vydělává jim to ohromné peníze! Celková digitalizace si tak trošku podřezala větev tím, jak se stala dostupnou.

 

To je komerční hledisko. Ale podle mě posluchačovi chyběl bezprostřední zážitek z hudby, což se možná děje i u diváků, kteří navštěvují galerie. Kontakt s originálním obrazem je mnohem intimnější.

Já myslím, že umění se ocitlo ve fázi, kdy se skutečné Umění stalo exkluzivní záležitostí pro úzkou skupinu lidí a už to není masová věc, protože pole masovosti obsadila média. Alespoň se v něm už neodehrává gros kultury. To je tak trošku problém, ale umění taky funguje na tržních principech. A to, co může nabídnout, je právě ten autentický zážitek. Dnešní publikum není ochotné platit za něco, co si může zadarmo stáhnout nebo vidět v televizi. Hollywood a hudební nosiče s tím mají velký problém a musejí natáhnout lidi na autentický zážitek. Vidět film v kině na velikém plátně s perfektním zvukem a podobně. A umělci zase musejí udělat nějaký mediální humbuk a dostat lidi na výstavu, která jim přinese úplně jiný, bezprostřední pocit. Každý si uvědomuje, že informace, která se k němu dostane, je určitým způsobem zkreslená, protože musela urazit nějakou vzdálenost, ale pokud člověk zažije něco na vlastní kůži, tak je to nenahraditelné. A celý tenhle problém se odvíjí od toho, že kolem nás je spousta informací, které mají různou hodnotu. Pokud chce tedy někdo vydělávat na svojí informaci, musí ostatní přesvědčit, že ta jeho informace je jedinečná a neopakovatelná. A tak výtvarní umělci, pokud se tedy chtějí uživit, si musejí najít svou klientelu, která autentický zážitek z umění ocení, protože výtvarné umění v pravém slova smyslu se nedá dělat masově, to by potom ztratilo váhu. Andy Warhol to sice vyřešil po svém, ale říká se, že cena jeho sítotisků je uměle vytvořená. Jsou jich statisíce, jsou uzavřené v trezorech a kdyby se vypustily na trh, úplně by ho zaplavily.

 

Říkáte, že skutečné Umění je exkluzivní záležitostí pro úzkou skupinu lidí. Velkou část klientely však tvoří Rusové – co si o jejich zájmu o umění myslíte?

Málo se ví, že jedna z největších impresionistických sbírek je v Rusku v Ermitáži, která je srovnatelná s tím, co mají ve Francii. Umění v Rusku má dlouhou tradici a ruské umění má vysokou úroveň. Je jasné, že v dnešní době hraje velkou roli skupina „nových Rusů“, jejichž filozofií je, že když přijdou na veletrh, neptají se po tom, co se jim líbí, ale po tom, co je nejdražší, a to si koupí. Na trhu s uměleckými díly je jedno pravidlo: umělecké dílo neztrácí svou hodnotu, naopak jeho hodnota časem roste.

 

Věříte tomu, že tento trend bude pořád stejný?

Oni už v tom mají tolik peněz a je na to nabaleno tolik lidí, že to udržují za každou cenu, i za cenu mediálních bouří apod., takže se to zkrátka nemůže zhroutit. Já svým způsobem Rusy chápu, že to kupují, ale otázka je, jestli jsou schopni rozpoznat kvalitu. Když má někdo peníze, tak si myslí, že má i vkus, ale kolikrát to nemusí být pravda. Pokud ale někdo dává peníze do umění, většinou to bere tak, že si to může dovolit, je to pro něj exkluzivní věc. A na to konto se platí tak obrovské sumy.

 

Už jsme zmiňovali hudbu. Snažíte se nějak skloubit svou hudební a výtvarnou tvorbu?

Asi ne, ale je to dáno tím, že hraju se skupinou lidí, kteří poslouchají úplně jinou hudbu než já, a tak se spíš snažím najít průsečík našich názorů. Kdybych měl skládat kompletně hudbu já sám, tak by ze mě nejspíš vylezl podobný pocit jako je na mých obrazech. Ale nikdy jsem neměl čas se tomu nějak věnovat.

 

A teď k hlavnímu motivu trávy. Už jste říkal, že máte rád přírodu. Byl to jediný impuls k tomu malovat trávu?

Tráva byla vždycky na obrazech jen takové křoví a mně to přišlo škoda. Na těch stéblech je vidět kaligrafický rytmus, taková zakletá energie v tahu. Když jsem třeba viděl obilí, jak se vlní, když fouká vítr, přišlo mi to magické. Je tam vidět energie v přírodě, která se přenáší do pohybu stébel, proud života a přírody. Obraz je normálně statická věc, a tráva by tím vlněním mohla evokovat směr nějakého pohybu. Což tak nevyzní, když je na ní figura, která automaticky přitáhne pozornost.

 

Na vaší výstavě se objevují „travnaté“ obrazy laděné dozelena, dozlata a domodra. Mají ty barvy nějakou symboliku?

Nemají. Ale říkal jsem si, jak by se dalo tohle téma rozvinout, například vymyslet víc variací, a když se ta tráva udělá trochu jinak, tak to zase nevypadá tak dobře. A symboliku ty barvy nemají, spíš to byly pokusy, co se s tím dá vymyslet. Nicméně každá barva s sebou nese určitou náladu. Jednou jsem dělal i červenou, ale když se od toho člověk trochu odchýlí, tak už to nevypadá jako tráva. Člověk si taky barvy spojuje s určitými materiály. Takže když se tráva udělá jinak než zeleně, člověk má tendenci tomu přikládat významy.

 

Na jednom obrazu je v trávě ukrytý Ježíš…

Já jsem si zprvu myslel, že by z toho mohla vystupovat nějaká holografická tvář, ale moc se mi to nepovedlo. Nicméně obraz je na světě.

 

Každopádně spolu s padlým andělem jsou to už dva náboženské motivy. Hraje ve vaší tvorbě náboženství nějakou zvláštní roli?

Ani ne. Spíš se snažím hledat si témata, která by trošku navozovala duchovní atmosféru. Když maluju, hodně maluju ženy, protože jsou senzibilnější. A v náboženství jsou obrazy předměty uctívání, takže trochu laboruju s tím, že i moje obrazy by mohly být předmětem uctívání. Člověk se k těmto motivům automaticky vztahuje, protože vyvolávají úctu, a přistupuje k nim s určitým respektem. Ale někdy používám náboženské motivy, ale trochu „ušpiněné“, což automaticky vyvolává emoce a reakce. Dlouhá léta byla olejomalba ve službách církve a pracovalo se s ní tak, aby ovlivňovala lidi. Tahle tradice je v olejomalbě tak silná, že na ni nejspíš podvědomě navazuju.

 

A na závěr mě napadá ještě jedna otázka. Nikdy jsem nestudovala teorii výtvarného umění, ale studuji literaturu, a v literární teorii existuje pojem ideálního čtenáře, který je schopen dešifrovat a rozpoznat veškeré významy a hodnoty ukryté v díle. Jak by vypadal ideální divák vašich obrazů? Jestli se tato teorie dá vůbec aplikovat na výtvarné umění…

Já si myslím, že by to byl jedinec, který se cítí v současném světě vyděděný a utíká se do svého imaginárního světa, kde není tlak dnešní konkurenční a tvrdé doby a kde se vše odehrává v jiných reáliích a snových kulisách. Zkrátka citlivý člověk, který hledá útočiště před realitou ve svém imaginárním světě. A to si potom projektuje do děl a v mozku se mu vytvářejí látky, které způsobují, že se mu ty obrazy líbí.

 

 

Workshopy - jednodenní výtvarné kurzy - PRAHA 2, BALBÍNOVA 28 - TEL: 777 422 022

  Také jste fascinováni tím, jak malíři dovedou namalovat vlny na rozbouřeném moři,  lekníny na řece či západ slunce odrážející se ve vodní hladině?  Přijďte se k nám do ateliéru naučit, jak na to!"   V rámci kurzu olejomalby pro začátečníky i pokročilé na...
  Gary Jenkins® kurzy olejomalby - kurz malování pro každého speciální technikou amerického malíře Garyho Jenkinse. Za pouhý jeden den si každý z účastníků, i ten, kdo nikdy nemaloval, namaluje svůj vlastní první obraz olejovými barvami na plátno. Bob Ross® kurzy olejomalby - The Joy of...
  Pyrografie je technika, při které se vypaluje speciální vypalovačkou obrázek do různých materiálů. V kurzu Pyrografie, se budeme zabývat malováním horkou pájkou na dřevěné prkénko. Povíme si, jak přenést námět z papíru na dřevěnou destičku, seznámíme se s linkou, šrafováním, stínováním....
  "Znáte zentangle? Celosvětový fenomén, díky němuž začali kreslit a malovat i ti,  kteří malovali jen jako děti? Pusťte se do hraní a obrázky začnou vznikat"   Kreslení a malování technikou zentangle se postupně stal celosvětovým fenoménem. Proč? Kreslení zentangle je vlastně velmi...
  "Tajemství, umění a kouzlo krásného stárnutí"   Máte doma krásný kus starého nábytku, který promlouvá kouzlem umění starých truhlářů? Chtěli byste komodu či kredenc po babičce, noční stolek, poličky, rám obrazu, truhly obléct do nového kabátku? Či naopak - pořídili jste si novou...
V  rámci jednodenního kurzu Fresky se seznámíme s tradiční technikou nástěnné malby, známé již od Antiky. Doba největší slávy freskové malby byla v italském středověku a v renesanci. Jedná se o techniku malby na čerstvou vápennou omítku za mokra pigmenty utřenými s vodou. Pojivem fresky je...
Pro mládež, která se v lednu chystá na talentové zkoušky na umělecké školy zařazujeme mimořádný workshop přípravky věnovaný individuální práci na portfoliích s odbornou pomocí lektora.  Tento workshop bude mít pro naše semestrální studenty ještě bonus v podobě volných 3 hodin navíc samostatné...
    V rámci kurzu Klasická vrstvená lavírovaná olejomalba se seznámíme s technikami, které využívali legendární holandští mistři. Kurz je určen pro začátečníky i pokročilejší malíře. Malování zátiší či květin má v historii klasické olejomalby dlouholetou nezastupitelnou tradici. V...
  Dát staršímu oblečení novou duši? Přispět k udržitelnější planetě? Mít originální kousek co nikdo nemá? Vyjádřit se skrze svůj oděv? Láká Vás to? Tak to přesně Vás naučíme na tomto kreativním workshopu.... Budeme přešívat( v ruce), batikovat, malovat barvami na látky, zdobit sukně, halenky,...
Úplně poslední den výuky ateliéru v tomto roce budeme malovat za zvuku slavných vánočních písní, popíjet svařák i ateliér bude vonět cukrovím.  A možná přijde i Ježíšek. Každopádně přijďte Vy, naši milí senioři, na poslední malování v tomto roce. Čeká Vás 3 hodinová lekce  s tématem,...
<< 3 | 4 | 5 | 6 | 7 >>

Napište nám

Těšíme se na komunikaci s Vámi! :)