Manýrismus

Název byl odvozen od italského slova "maniera", které znamená "styl", nebo "způsob".

Malíři v podstatě odmítli harmonický styl Leonarda da Vinciho a hledali vlastní, nové způsoby vyjádření. Ten se vyznačuje především dynamikou; umělci vytvářeli přehnaně protáhlé a svalnaté figury v nepřirozených pózách. Také světelné kontrasty nemalovali tak měkce jako renesanční klasikové, jejich obrazy byly mnohem ostřejší a živelnější a kompozice složitější. Manýristé se oproti svým předchůdcům zabývali více alegorickými výjevy a metaforami.

Prvním z průkopníků tohoto stylu byl Rafaelův žák Giulio Romano, který po smrti svého učitele manýristickým stylem dokončil mnoho jeho fresek, což mnoho jiných malířů považovalo za poškození Rafaelova díla a částečně na základě tohoto názoru poté vzniklo hnutí Prerafaelitů, snažících se o návrat k ladné renesanční harmonii.

Někteří kunsthistorici považují za Manýristu i slavného Michellangela, především díky jeho dynamickým sochám na náhrobcích Medicejů. Dále byli bezpochyby manýristy malíři Pontormo, Bronzino, vášnivý Carravaggio a například El Grecco, jehož dílo poznáme podle nepřirozeně dlouhých těl. Jedním z center manýrismu se později stala díky milovníkovi umění Rudolfovi II. Praha, kde tvořili malíři Arcimboldo, Bartolomeus Spranger, Hans von Aachen, sochaři Adrian de Vries a například architekti Aostalli, Gargiolli nebo Filippi...